Óda na pozemní lanovku, aneb případ ukradených autorských práv

Zašli jste si také Prvního máje na Petřín, abyste podle nepsané tradice navštívili Karla Hynka Máchu a vyměnili si prvomájové políbení svým protějškem? A vyšlápli jste si na petřínský vrcholek pěšky, nebo jste využili lanovku ?

Lanovka je v podstatě geniálním kompromisem mezi výtahem a vlakem; visí na laně a zároveň se udržuje v kolejích. Tedy v případě lanové dráhy pozemní, protože jejich mladší a podstatně odvážnější sestřičky, lanovky kabinové a sedačkové, už své těžiště odlepily od země.

Petřínská lanovka nebyla první

Ve světě i v našich zemích se nejdřív stavěly lanové dráhy pozemní; ty první u nás v Praze. A množné číslo je na místě, protože byly skutečně hned dvě - v roce 1891 se 30. května rozjela lanovka na Letnou a 25. července na Petřín. Obě projektovala kancelář inženýrů Reiter a Štěpán a měly podobnou konstrukci i pohon pomocí vodní převahy. Princip byl prostý. Do horního vozu lanovky se načerpalo takové množství vody, aby převážilo vůz dole; a řidič lanovky jen brzdil. Zdánlivě levný způsob provozu byl ovšem pochopitelně závislý na dostatku vody, takže došlo občas v letních měsících k přerušení provozu. Proto byla letenská lanovka už v roce 1903 poměrně ojedinělým způsobem zrekonstruována na elektrický pohon. Kvůli nezájmu ovšem přestala lanovka v roce 1916 jezdit a o šest let později byla zlikvidována.

Petřínská lanovka měla šťastnější osud, proto ji k cestě na rozhlednu, kterou na vrchu Petřína postavil v roce 1891 během pouhých pěti měsíců a šesti dnů Klub českých turistů, můžeme využívat dodnes. První lanovka měla částečně jinou trasu než ta dnešní. Byla přímá, o něco kratší a dolní stanice stála o něco výš než ta nynější. Horní stanice se nacházela u restaurace Nebozízek. I tato lanovka jezdila na vodní pohon, a to až do první světové války, kdy byla doprava zastavena. Po válce lanovka znovu zahájila provoz v červnu 1932 a sloužila až do roku 1965, kdy musel být její provoz kvůli podmáčenému podloží po dlouhotrvajících deštích okamžitě zastaven. Do třetice se lanovka na Petřín po rozsáhlých sanacích petřínského svahu rozjela v roce 1985.

Pocta první italské pozemní dráze na Vesuv

Přesto, že Petřín je oblíbeným místem všech Pražanů i návštěvníků našeho hlavního města, kteří hojně lanovky využívají, nedostalo se české pozemní dráze takové pocty jako té, která v první polovině 20. století vedla na italský Vesuv. K její poctě totiž složil dnes velmi populární píseň Funiculì, funiculà slavný italský skladatel Lugi Denza.

Tato první italská pozemní dráha vedoucí až téměř na vrchol Vesuvu byla dostavěna v roce 1880 a sloužila až do roku 1944, kdy byla zničena sopečnými erupcemi. Lugi Denza svoji proslulou píseň zkomponoval k příležitosti jejího otevření, které se uskutečnilo 6. května 1880, a to na slova novináře a básníka Peppina Turca. Píseň je napsána v neapolštině, poprvé zazněla v hotelu Quisiana v Castellammare di Stabia a okamžitě zaznamenala obrovský úspěch. Byla proto v témže roce uvedena na festivalu neapolských písní La Festa di Piedigrotta, získala zde první cenu a je považována za píseň, která stála u zrodu obrovské popularity neapolských písní. Zpívá se v ní o tom, jak snadná je cesta lanovkou na vrchol hory, a zpěvák se v ní obrací ke své dívce s prosbou, aby tam s ním vyjela a vzala si ho za muže.

Osudný omyl stál Richarda Strausse autorské poplatky

Šest let po vzniku písně Funiculì, funiculà ji během svého pobytu v Itálii slyšel německý skladatel Richard Strauss, a protože se domníval, že jde o neapolskou lidovou píseň, použil její motivy ve své symfonické básni Z Itálie. Což ovšem neprošlo bez povšimnutí, mezi oběma skladateli tedy následně došlo k soudu o autorská práva, který Denza vyhrál, takže Strauss musel pokaždé, kdykoliv byla tato skladba hrána, platit Denzovi tantiemy.

Píseň měla a do dnes má ve svém repertoáru celá řada předních světových tenoristů; mezi prvními byli Mario Lanza, Benjamino Gigli, zpíval ji mimo jiné i proslulý Luciano Pavarotti a našla své místo i v repertoáru zpěváků jiných žánrů, například Karla Gotta.

Foto: Profimedia