Plenění českých zemí po smrti Přemysla Otakara II. popsal ve své opeře Bedřich Smetana

V září roku 1253 nastoupil na český trůn Přemysl Otakar II., řečený železný a zlatý, pátý král český z rodu Přemyslovců, panovník, jehož doba vlády znamenala mocenský vzestup českého státu, rozvoj měst a zároveň prohlubování rozporů mezi králem a šlechtou. Novým panovníkem Království českého se stal před 769 lety, 23. 9. 1253.

Přemysl se narodil v Městci Králové v roce 1233 jako druhorozený syn krále Václava I. a Kunhuty Štaufské. Jako s druhorozeným s ním původně nikdo nepočítal, ve své době jej to činilo „bezvýznamným“. Na královský trůn jej však později přivedly okolnosti související se smrtí jeho bratra a následníka trůnu Vladislava a z Přemysla se stal mocný středoevropský panovník. V římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři a za jeho vlády dosáhlo české království velkého rozmachu, který byl překonán až v době vlády Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice získal Přemysl kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od roku 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od roku 1269). Přemyslův závratný vzestup ovšem následoval později strmý pád.

Rodiče Přemyslovi jako druhorozenému původně určili církevní kariéru. Jenže když jeho o šest let starší bratr Vladislav v roce 1247 zemřel, půl roku po svatbě s Gertrudou Babenskou a bez potomků, čtrnáctiletý Přemysl Otakar rázem získal titul moravského markraběte i následnictví. Už o rok později se ovšem teprve patnáctiletý mladík střetl se svým otcem v sérii bojů. Mladého následníka trůnu podpořila i část šlechty a Přemysl skutečně na krátkou dobu získal vojenskou převahu. Otec jej ovšem přemohl a nechal uvěznit. Nutno říci, že jen na krátko: usmíření bylo v zájmu obou dvou i celé země.

Přemysl pak své ambice přesměroval na rakouské země, na které si ovšem v té době už začala činit nárok už nově vdaná vdova po Vladislavovi; což jí umožňoval výnos z roku 1156, dovolující toto území dědit po přeslici. Jedinou Přemyslovou nadějí, jak rakouské země udržet, byl sňatek s další možnou adeptkou, sestrou posledního z rodu Babenberků Fridricha II. Bojovného Markétou. Přesto, že vdově po římském králi Jindřichu VII. Štaufském táhlo na padesátku a byla tedy o téměř třicet let starší, k jejich politickému sňatku došlo 11. února 1252 na Markétině sídle v Hainburgu.

O rok později Václav I. zemřel a Přemysl se stal českým králem

Vedle Rakouska měl tedy i české země. Co však se svou výrazně starší manželkou neměl, byli potomci. Snažil se tedy zlegitimizovat své levobočky, které mu porodila jedna dívka z královnina fraucimoru, ovšem papež veškeré panovníkovy snahy získat pro nemanželského syna Mikuláše dědická práva zamítl. Jediným řešením, jak udržet panovnickou dynastii, bylo tedy úplné zrušení celého manželství. Markéta se tedy v říjnu 1261 odebrala na své věnné statky do Dolních Rakous.

Ještě téhož roku pak Přemysl požádat o ruku šestnáctiletou vnučku uherského krále Bély IV. Kunhutu Haličskou. Dočkal se konečně legitimního mužského potomka a dařilo se mu udržovat vlivná partnerství s evropskými šlechtickými rody. V zemích sdružených pod jeho vládu docházelo k rozvoji měst a na počátku sedmdesátých let Přemysl připojil po zprvu prohraných bitvách pod svou korunu také Štýrsko a Korutany.

Když byl v roce 1273 zvolen Rudolf Habsburský římským králem, vycítil v Přemyslovi silného soupeře a systematicky začal pracovat na jeho oslabení. Získal na svou stranu říšskou elitu, nechal vyhlásit nad Přemyslem říšskou klatbu, a nakonec i arciklatbu, čímž ho oficiálně zbavil všech jeho zemí včetně dědičných a jeho poddané vyzval k neposlušnosti. Když pak Přemysla odmítli podpořit Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna, poměr sil se nepříjemně zhoupl a Rudolf Habsburský pak ve Vídni roku 1276 donutil Přemysla Otakara, aby se vzdal alpských zemí a Chebska.

Rozhodující bitva na Moravském poli

Český král se s tím samozřejmě nehodlal smířit a na léto roku 1278 svolal vojsko. Proti římskému císaři vytáhl do boje 15. července a už od začátku udělal několik strategických chyb. Během bojů se vojenské síly přesunuly ke vsi Dürnkrut čili česky Suché Kruty, kde se podél pravého břehu Moravy táhla desetikilometrová rovina zvaná Malé Moravské pole. Ke střetu mělo dojít na den svatého Rufa, tedy 26. srpna. Přemysl postavil do čela svého útoku železné pány, kteří měli udeřit jako kladivo. Proti nim vyjelo lehké jezdectvo Uhrů a Kumánů s luky, kteří dokázali bojovat zblízka i z dálky a snažili se Přemyslovy těžkooděnce unavit a rozbít jejich soudržnost. Štěstí zprvu přálo Přemyslovým stranu vojákům, Rudolf byl dokonce sražen z koně, ale dokázal se ubránit a znovu se vyhoupl do sedla nového koně. A když po poledni udeřil na pravý bok českých vojsk Rudolfův tajný oddíl, vyvolal jejich útok paniku, Rudolf se zmocnil celého Přemyslova ležení a Přemysl Otakar byl stržen z koně.

Co se událo dále, popsal mimo jiné ve svém díle Gesta imperatorum et pontificum kronikář a mnich Tomáš z Pavie. I když Rudolf Habsburský z neznámých důvodů vydal rozkaz ušetřit život zajatého krále, napadla jej skupina několika bojovníků, bodali do Přemysla kopími a sekali jej tak dlouho, až vypustil duši. Přitom jej jeden z nich připravil o oko a druhý mu mocným sekem jednoruční sekerou rozpůlil lebku. Rána dopadla patrně v okamžiku, kdy už Přemysl ležel na zádech nebo klečel, a zasáhla shora přední polovinu už přilbicí nechráněné lebky. Ostří projelo mozkem, kostí klínovou, nosem a horní čelistí, praskliny vedou až k dásni. Zásah lebku téměř rozpůlil, šanci přežít neměl panovník žádnou. Rudolf Habsburský pak nechal nebožtíka převézt do Vídně, kde jej nabalzamovali, přičemž mu vyňali srdce a bez poct či pohřební mše jej uložili v kapli sv. Kateřiny v minoritském kostele sv. Kříže, který Přemysl o dva roky dříve ve Vídni založil. Přemyslovo tělo zahalili rudým pláštěm a na třicet týdnů vystavili v kostele na márách. Rudolf tím hodlal zabránit pomluvám, že král přežil a skrývá se. Poté byly ostatky pátého českého krále uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v Anežském klášteře, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče, a poté byly přemístěny ještě jednou, když byly na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo).

Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis „Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti“ neboli „Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého“. Podobné sdělení je i na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále: „Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český a rakouský, štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán Pordenone, syn krále Václava.“

Jak vlastně vypadal král železný a zlatý?

Antropologický výzkum ostatků Přemysla Otakara II. provedl lékař a profesor Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Emanuel Vlček. Podle jeho zjištění byl král na svou dobu průměrně vysoký, asi 166 až 168 centimetrů, měl velmi robustní a svalnatou postavu a malý předkus horní čelisti. Zřejmě měl kolmé čelo, poměrně vysoký obličej s vysokými očnicemi a středně vysoký nos. Přemyslův dobře dochovaný chrup byl poměrně zdravý. Většina kronik mluví o králově příjemném zevnějšku a snědém obličeji. Králův popis podává například Kolmarská kronika: „Postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře hnědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný.“

Smrt Přemysla Otakara II. jako inspirace v umění

Smrt Přemysla Otakara II. vyvolala silnou literární odezvu a jeho životní osudy fascinují umělce dokonce dodnes. Jeho osobnost ještě za jeho života ve svých dílech oslavovalo mnoho básníků, jako například Oldřich z Etzenbachu ve své Alexandreidě, kterou si český král patrně i sám objednal. Zbraslavská kronika Přemysla ukazuje jako statečného a ctnostného muže. Otakar Štýrský ve své Štýrské veršované kronice českého krále naopak vykresluje jako tyranského vládce. V Dalimilově kronice se Přemyslova postava postupně proměňuje ze skvělého a nadějného mladíka na hubitele české šlechty. Přemyslův život ve svých kronikách dále vylíčili například František Pražský, Přibík Pulkava z Radenína, Jan Marginola nebo Pokračovatelé Kosmovi. Významnou výpovědní hodnotu o Přemyslovi a jeho vládě má formulářová sbírka Jindřicha z Isernie.

Přemyslův život inspiroval například rakouského spisovatele a dramatika Franze Grillparzera k rakouskému „národnímu dramatu“ König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii, a to před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Španělský dramatik a básník Lope de Vega věnoval českému králi hru Císařská koruna Otakarova (ačkoliv jinak se většinou zabýval domácími dějinami). V české moderní literatuře vykreslila postavu českého krále Sofie Podlipská, je hrdinou knihy Niny Bonhardové Královský úděl, Přemysl Otakar II. je i hlavní postavou knihy Ludmily Vaňkové Král železný, král zlatý. Vlastimil Vondruška o něm napsal romány Král rytíř Přemysl Otakar II., Králův dluh a Pečeť smrti.

Situaci po Přemyslově smrti popisuje hudební skladatel Bedřich Smetana v opeře Braniboři v Čechách

Smetanova historická zpěvohra o třech aktech na libreto Karla Sabiny měla premiéru 5. ledna 1866 v tehdejším Prozatímním divadle v Praze. Vznikla v rámci soutěže o českou národní operu, kterou nechal vypsat Jan Nepomuk hrabě Harrach, a děj se odehrává rok po úmrtí krále Přemysla Otakara II.. Čechy v tu dobu plenila vojska Oty Braniborského, poručníka mladého kralevice Václava II., Moravu obsadil Rudolf Habsburský, na podzim 1281 vypukl hladomor a v zemi byla taková bída, že podle letopisce Petra Žitavského i dříve majetní řemeslníci museli nyní žebrat.

Dvanáct představení v rychlém sledu v první polovině roku 1866 znamenalo v Prozatímním divadle velký úspěch. Po divadelní přestávce vynucené pruskou okupací Prahy a po změně vedení divadla se však tato Smetanova opera hrála spíše sporadicky. Přesto postupně pronikla i na další české scény. Za druhé světové války byli Braniboři v Čechách zakázáni; zato v bezprostředně poválečné době, díky své nacionální a sociální tendenci, přilákali zájem umělců i obecenstva jako nikdy dříve či později.

V zahraničí byli Smetanovi Braniboři v Čechách hráni poprvé ve Vídni v roce 1924 v podání olomouckého souboru, který v Metropoltheater provedl všechny Smetanovy opery. K prvnímu německému nastudování došlo až poměrně nedávno, v roce 1994, kdy ji uvedlo Německo-srbské lidové divadlo v Budyšíně. Ve Spojeném království Branibory v Čechách poprvé uvedla krátkodobě fungující Hammersmith Municipal Opera, a to v dubnu 1978. V roce 1981 ji pak uvedla Bath Opera v Bathu.

Foto: Profimedia
Plakát k premiéře opery Braniboři v Čechách. Zdroj: Wikipedie