Politika a hudba ruku v ruce? Vládám už předsedali klavíristé i dirigenti

Polsko mělo po 1. světové válce předsedou vlády klavíristu a skladatele. Britský premiér zase v roce 1971 řídil Londýnský symfonický orchestr.

Politické dění sleduje v těchto dnech nejspíše většina dospělých občanů naší země. Podle zveřejněných průzkumů se ke druhému kolu prezidentských voleb chystá o víkendu rekordní část oprávněných voličů - možná až kolem 80%. Navzdory tvrzením, že hudba a politika by se neměly plést dohromady, mají k sobě obě disciplíny blízko už jen prostřednictvím řady historických osobností. Kteří vrcholoví politici se v minulosti věnovali hudbě? A kteří hudebníci se naopak dostali do čelných politických funkcí?

Kníže, král i císař

V dobách aristokracie bylo spojení hudebníků a šlechty - tedy de facto tehdejších "politiků" - samozřejmě velmi silné. Hudba se provozovala u šlechtických dvorů, kde působily dvorní kapely a skladatelé svým mecenášům psali díla určená pro nejrůznější konkrétní příležitosti. Po úmrtí Alžběty II. jsme na Classic Praha mimo jiné také představovali hudbu spojenou s anglickou monarchií. Mnozí příslušníci honorace se ovšem nespokojili pouze s pasivní úlohou v hudebním životě a múzám se věnovali také aktivně.

Šlechtickými tituly oplývala řada renesančních skladatelů. Například "šílený génius" renesanční hudby, skladatel jedinečných chromatických skladeb (a bohužel také vrah) Carlo Gesualdo, byl knížetem z Venosy a hrabětem z Conzy. Mezi naše nejvýznamnější renesanční skladatele zase patřil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, jenž byl sťat jako jeden z „27 českých pánů“ na Staroměstském náměstí 21.6. 1621.

Portrét císaře Josefa II. (©Anton Maron)

Slavným případem muzikálního panovníka byl císař Svaté říše římské Josef II., vylíčený ve Formanově filmu Amadeus jako nabubřelý hudební diletant, který prý arogantně vyčetl samotnému Mozartovi, že má ve své opeře "příliš mnoho not". Ve skutečnosti byl ale zdatným violoncellistou, který v Schönbrunnu pravidelně sám provozoval novinky komorní hudby.

Jako "král, který komponoval" se pak proslavil zejména pruský král Friedrich II. Veliký, mimo jiné též aktivní flétnista. Neodmyslitelně je s ním spojeno Bachovo velkolepé dílo Hudební obětina, jeden z vrcholů barokní polyfonie. Je založeno na "královském tématu" - dlouhém, chromatickém a na fugové zpracování velice obtížném -, které skladateli zadal sám král Friedrich. Je tak vlastně spoluautorem díla, které je mu je zároveň věnováno. Arnold Schönberg ovšem v roce 1950 přišel také s "konspirační teorií", podle níž složité téma Hudební obětiny vytvořil Bachův syn Carl Philip Emanuel, který tím chtěl svého starého otce u královského dvora znemožnit.

Foto: Jezdecká socha Friedricha II. Velikého (©Profimedia)

Klavírista premiérem

Aktivní hudebníky však měly ve svém čele i demokratické státy. Po 1. světové válce, v roce 1919, se premiérem a zároveň i ministrem zahraničí Polské republiky stal klavírní virtuos a hudební skladatel Ignacy Jan Paderewski (1860 - 1941). Už před válkou se totiž jako hudebník prosadil v USA, kde měl spoustu kontaktů a s jejich pomocí se zasloužil o obnovu samostatného Polska. Zemi reprezentoval i na mírové konferenci v Paříži, kde byla podepsána Versailleská smlouva, po odchodu z premiérské funkce byl také polským vyslancem u Společnosti národů v Ženevě.

Druhá světová válka ho pak - už jako starého pána - opět přinutila k politické aktivitě. V roce 1939 se po obsazení Polska nacisty stal předsedou Polské národní rady v Londýně a ještě jako osmdesátník získával koncertováním v USA prostředky pro polský zahraniční odboj. Konce války a osvobození se bohužel nedožil, zemřel v roce 1941.

Foto: Ignacy Jan Paderewski (©Arnold Genthe)

Oslavit Londýn taktovkou

Edward Heath (1916 - 2005) byl ministerským předsedou Velké Británie v letech 1970 až 1974 a pravděpodobně také nejlepším hudebníkem, jenž kdy bydlel na adrese Downing Street 10. Během studií na Oxfordu získal varhanické stipendium a vážně uvažoval o profesionální hudební kariéře. Jako dirigent se pak proslavil především vystoupením v roce 1971, kdy již zastával premiérskou funkci a kdy na pozvání Andrého Previna řídil Londýnský symfonický orchestr. Provedl tehdy Elgarovu předehru Cockaigne, oslavující město Londýn.

Jako premiér přivítal ve svém sídle slavné hudebníky jako Isaaca Sterna nebo Yehudiho Menuhina a také si tam nechal přivézt piano značky Steinway. Po skončení mandátu se hudbě nadále aktivně věnoval a jako dirigent přijímal pozvání slovutných světových orchestrů - například Chicagských symfoniků, Clevelandského orchestru nebo dokonce Berlínské filharmonie, kterou mu na chvíli "půjčil" sám Herbert von Karajan. Má na kontě i několik nahrávek.

U nás spíše rockeři

Dokonce i ve 21. století byl v Evropě prezidentem hudební skladatel. Šlo o chorvatského prezidenta v letech 2010 - 2015 Iva Josipoviće, který vystudoval kompozici, složil desítky skladeb a za některé z nich také získal domácí i mezinárodní ocenění. Bývalá americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová zase hraje na piano; hrála například pro královnu Alžbětu II. a dokonce si zahráli i v duu s takovou ikonou klasické hudby, jakou je violoncellista Yo-Yo Ma.

S českou politikou po listopadu 1989 jsou také spojeny hudební osobnosti, ačkoli pocházejí spíše z oblasti populární hudby. Rocker a jazzman Michael Kocáb byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra a poslancem Federálního shromáždění, který mimo jiné dohlížel na odsun sovětských vojsk. V letech 2009 - 2010 byl pak ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny. Poslancem za ODA a náměstkem ministra kultury byl v 90. letech také známý rockový zpěvák Michal Prokop. Dva hudební skladatelé také v České republice již kandidovali v přímé volbě na prezidenta. Poprvé to byl roku 2013 Vladimír Franz, podruhé pak v roce 2018 Petr Hannig - oba nepostoupili z prvního kola.