Pražské jaro 2023 vyzdvihne vysmívanou violu. Proč se o hráčích na tento nástroj vyprávějí vtipy?

Festival Pražské jaro se v roce 2023 zřejmě rozhodl poněkud rehabilitovat smyčcový nástroj, který v orchestrech již léta patří mezi největší otloukánky. Je jím samozřejmě viola, německy nazývaná Bratsche podle italského názvu historického nástroje viola da braccio. Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara letos proběhne historicky vůbec poprvé právě ve violovém oboru. Rezidenčním umělcem 78. ročníku festivalu navíc tentokrát bude také violista - Antoine Tamestit.

„Viola si zcela právem zasluhuje stále větší pozornost jako nástroj, který je nepostradatelný v orchestru, v komorních ansámblech či při sólových vystoupeních," řekl předseda stálé soutěžní komise Pražského jara, violoncellista Michal Kaňka. Pokud tomu tak ale skutečně je, proč si tedy z viol a violistů ostatní muzikanti neustále utahují? Začněme nejprve několika ukázkami z bohaté studnice vtipů o violistech, které poslouží jako úvod do problematiky.

A tenhle znáte?

Žák přijde do lidové školy umění poprvé na hodinu violy. Učitel jej v první lekci naučí tahat smyčcem nejprve po prázdné struně C, druhá lekce je pak věnována prázdné struně G. Toto učivo žák zvládne, na třetí hodinu však již nepřijde.

Učitel jej za nějaký čas potká ve městě a spustí na něj: "Proč už nechodíš do hodin violy, uličníku?" -"Nezlobte se, pane učiteli, nemám čas," zní žákova odpověď, "mám teď ohromnou spoustu kšeftů!"

Mezi desítkami anekdot, které se o viole vyprávějí, patří ta výše uvedená spíše mezi ty jemnější. Řada vtipů útočí nejen na hudební, ale i obecné kognitivní schopnosti violistů mnohem drsnějším způsobem. V restauračních zařízeních v pozdějších hodinách mezi muzikanty zaslechnete i kousky náležející vyloženě do oblasti černého humoru; třeba ten, že "když hráč druhých houslí během koncertu zemře, má to jednoduché řešení: stačí ho posunout k violovému pultu a vystoupení může pokračovat".

Některé vtipy o violistech se nicméně velice špatně převádějí do písemné podoby. Například tento:

Violista navštíví klavírní recitál jako posluchač. Po vyslechnutí programu a bouřlivém aplausu jde nadšeně navštívit pianistu do jeho šatny. "Gratuluji, pane kolego, to bylo úžasné vystoupení!" třese klavíristovi pravicí. "Nejvíc se mi líbila ta skladba, která začínala trylkem!" Klavírista znejistí. "Promiňte, ale nevybavuji si, že bych dnes hrál nějakou skladbu, která začínala trylkem." - "Ale ano, hrál," přesvědčuje ho violista. "Začínalo to takhle..." A následně zabrouká úvodní motiv Beethovenovy bagately Pro Elišku.

Laikovi snad mohou některé z těchto anekdot připomínat proslulý Cimrmanův stručný chemický vtip "H2SO5", hudebníci se však u nich zpravidla královsky a zlomyslně baví. Mimochodem, víte, proč se violista bojí chodit na hřbitov? Přece proto, že je to tam samý křížek.

Kdo nemá talent na housle, dostane violu

Anekdoty o violistech se údajně začaly objevovat už v 18. století, mají tedy dlouhou tradici. Prestiž tohoto nástroje totiž nebyla valná už v období baroka a klasicismu. Violové party se po většinu hudební historie psávaly jako "výplňový" střední hlas, který je sice podstatný pro harmonickou strukturu skladby, o zajímavé samostatné melodii si však může nechat jen zdát. Osudem violy bylo především hrát technicky nenáročný doprovod a její využití jako sólového nástroje bylo až do 20. století velkou raritou.

Z tohoto důvodu byli také hráči na violu oproti jiným hudebníkům poměrně špatně placeni a měli nízké společenské postavení. Pokud učitel houslí nabyl dojmu, že žák neoplývá dostatkem talentu, aby se mohl prosadit ve velké konkurenci houslistů, častým řešením bylo "přeřadit" jej na nepopulární violu, která se ve zvukové houšti orchestru snáz schová.

Oproti houslím nebo violoncellu navíc viola trpí i handicapem akustickým. Je laděna o celou kvintu níže než housle, avšak aby se dala držet pod bradou, je pouze o něco málo větší. Neúměrná velikost těla nástroje pak způsobuje, že viola má oproti houslím slabší vyšší harmonické frekvence a tudíž i mnohem temnější a zastřenější tón, který se při sólovém hraní podstatně hůře prosazuje.

Foto (zleva): viola d’amore, viola, housle (©Profimedia)

Viola znovuobjevená

Při hledání nových zvukových možností nicméně romantičtí skladatelé (a po nich také autoři 20. století) přišli na to, že temný témbr violy je přece jen zajímavý, oproti houslím méně oposlouchaný, a že také působivě vyjadřuje širokou škálu pohnutých emocí. Tak začalo objevování violy coby sólového nástroje.

Komorní skladby pro violu a klavír psali například romantici Felix Mendelssohn a Robert Schumann. Průkopníkem sólové violy ve velkých orchestrálních romantických dílech byl nicméně především Max Bruch, jenž složil třeba slavnou Romanci pro violu a orchestr nebo Koncert pro klarinet, violu a orchestr. Violová sóla také v romantismu už příležitostně najdeme ve skladbách symfonických, třeba v symfonické básni Don Quijote od Richarda Strausse.

Pravý "boom" violy však nastal až ve 20. století. K nejslavnějším kusům patří Koncert pro violu a orchestr a moll maďarského skladatele Bély Bartóka, jedno z jeho posledních děl. Působivé skladby pro violu napsali však také třeba Ralph Vaughan Williams, Paul Hindemith či Krzysztof Penderecki, z českých autorů pak například Bohuslav Martinů či Pavel Bořkovec.

Ve videu níže můžete slyšet Bartókův violový koncert v podání Pinchase Zukermana:

Pražské jaro tedy jistě dává viole prostor právem. Rezidenční umělec Antoine Tamestit se na festivalu představí se svým nástrojem z dílny Antonia Stradivariho jako sólista s orchestrem (například v koncertě z pera Alfreda Schnittkeho) i jako komorní hráč. Že je viola ve skutečnosti krásným nástrojem, pro který dnes už navíc existuje i zajímavá literatura, nicméně nejspíš neznamená, že se anekdoty o violistech přestanou vyprávět. A není to ani důvodem, proč se občas některé z nich nezasmát.