Pražské jaro jako oslava nové svobodné budoucnosti

Pražské jaro je jedním z nejvýznamnějších mezinárodních hudebních festivalů. Zahajovací koncert probíhá tradičně ve Smetanově síni pražského Obecního domu 12. května, festival pravidelně končí 3. června. Letos nás čeká už 77. ročník této přehlídky.

Od roku 1952 je festival tradičně zahajován cyklem symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany a do roku 2003 byl také pravidelně uzavírán Devátou symfonií Ludwiga van Beethovena.

Zrod Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro

První ročník festivalu proběhl v roce 1946; jeho založení inicioval světoznámý dirigent Rafael Kubelík, tehdejší šéfdirigent České filharmonie, záštitu poskytl stávající československý prezident Dr. Edvard Beneš a během úvodního večera měl proslov i ministr zahraničí Jan Masaryk. Zahájení se konalo symbolicky v předvečer dvaašedesátého výročí úmrtí Bedřicha Smetany a také k padesáti letům od založení České filharmonie.

První Pražské jaro bylo rok po skončení války oslavou nové budoucnosti a svobodné spolupráce evropských národů. Z exilu se vrátil proslulý klavírista Rudolf Firkušný a hvězdným hostem byl tehdy mladý, později věhlasný americký dirigent a skladatel Leonard Bernstein, který si na Pražském jaru odbyl svůj mezinárodní debut.

Kořeny mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro

Už na sklonku 19. století se na území českých zemí pořádaly slavnosti pěveckých spolků; inspirací se staly také od roku 1899 každoročně v květnu pořádané Májové hry (Mai-Festspiele), jejichž iniciátorem byl ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann a které obohacovaly hudební život v letní Praze až do vypuknutí první světové války. Další významnou zkušeností s pořádáním hudebních slavností pak znamenaly akce spojené s Národopisnou výstavou českoslovanskou roku 1895, a zejména První český hudební festival, uspořádaný Ústřední jednotou zpěváckých spolků českoslovanských v dubnu 1904 v Praze, na němž se podílela Česká filharmonie.

Po první světové válce se pak českoslovenští hudebníci a organizátoři hudebního života chopili iniciativy v nově založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society of Contemporary Music, ISCM); v letech 1924 a 1925 se orchestrální část jejího druhého a třetího festivalu konala v Praze a v roce 1935 se pak Praha stala pořadatelským místem celého třináctého festivalu ISCM.

Významnými hudebními slavnostmi, které předcházely Pražskému jaru, pak byl například i Pražský hudební máj, uspořádaný z podnětu dirigenta Václava Talicha v květnu 1939, Český hudební máj roku 1941 a oslavy jubilea Bedřicha Smetany roku 1944, které zahrnuly celý protektorát Čechy a Morava.

První dva ročníky festivalu byly fenomenálním úspěchem

V letech 1946 a 1947 se festivalu objevila řada významných umělců; vystoupili klavíristé Rudolf Firkušný, Jacques Février, houslisté David Oistrach, Yehudi Menuhin, violoncellisté Pierre Fournier, Miloš Sádlo, pěvkyně Jarmila Novotná, kromě České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem opakovaně vystupoval na festivalu např. i Symfonický orchestr hl. m. Prahy s dirigentem Václavem Smetáčkem. Jak už bylo řečeno, svůj zahraniční debut si na festivalu odbyl Leonard Bernstein a do Prahy přijel např. i skladatel Dmitrij Šostakovič, který tu vystoupil jako klavírista na večeru sestaveném z jeho skladeb.

Bohužel události roku 1948 se odrazily i v kultuře; Rudolf Firkušný i Rafael Kubelík zůstali na dlouhá desetiletí v zahraničí a významným mezníkem v historii festivalu se v tomto ohledu pak stal až rok 1990 – první svobodné Pražské jaro po sametové revoluci. Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný a Leonard Bernstein splnili svůj slib, že se na festival vrátí, až bude Československo opět demokratické. 45. ročník festivalu Pražské jaro se tak stal dějištěm unikátního setkání tří uměleckých osobností, počátky jejichž kariér byly spjaty s prvními ročníky Pražského jara. Všichni tři se toho roku na festival vrátili po více než čtyřiceti letech, už jako osobnosti světového renomé.

Tradice Mé vlasti Bedřicha Smetany

Od roku 1952 tedy tradičně zahajoval festival cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany. Dlouhou dobu se rovněž držela tradice, že Pražské jaro zahajoval český dirigent s domácím orchestrem. V prvních letech to byla vždy České filharmonie, ať už pod taktovkou Aloise Klímy, Karla Ančerla, Václava Talicha či Karla Šejny. V roce 1956 se cti zahrát Mou vlast dostalo Symfonickému orchestru Pražského rozhlasu pod taktovkou Aloise Klímy, o rok později zahajovala Pražské jaro Státní filharmonie Brno s Břetislavem Bakalou a v roce 1958 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s Václavem Smetáčkem.

O v následujících letech vždy zahajoval Mou vlastí Pražské jaro některý z předních českých orchestrů, teprve v roce 1966 to byla i Slovenská filharmonie (pod taktovkou Ladislava Slováka) a teprve v roce 1993 se té cti dostala Liverpoolské královské filharmonii jako prvnímu zahraničnímu orchestru, ovšem pod taktovkou svého v té době šéfdirigenta Libora Peška.

Plně „zahraniční“ interpretace Mé vlasti se poprvé uskutečnila v roce 1996, kdy Smetanovo dílo hráli London Classical Players pod taktovkou britského dirigenta Rogera Norringtona. Navíc se tehdy jednalo o první provedení tohoto erbovního Smetanova díla v podání ansámblu, hrajícího na dobové nástroje. Interpretace vzbudila rozporuplné reakce a vášnivé debaty o tom, zda je vhodné spojovat Mou vlast s historicky poučenou interpretací. Trvalo pak dlouhých pětadvacet let, než byl slavnostní zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2021 opět svěřen souboru dobových nástrojů. Jedním z důvodů, proč se k tomuto kroku dramaturgie festivalu rozhodla, byl nepochybně i fakt, že s ohledem na pandemii, nemohl vystoupit v době stále ještě uzavřených hranic původně ohlášený berlínský rozhlasový orchestr, a tak Pražské jaro vsadilo na odborníka na autentickou provozovací praxi Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704.

Prvním zahraničním dirigentem, který se s Mou vlastí na festivalu představil, byl ovšem už v roce 1984 Chorvat Lovro von Matačić, který ale řídil Českou filharmonii. Od té doby se pak v provádění Mé vlasti v rámci zahajovacího koncertu festivalu vystřídali (kromě českých) mnozí významní zahraniční dirigenti i orchestry; pouze dirigent Charles Mackerras měl tu čest řídil Mou vlast na Pražském jaru dvakrát, a to v letech 1989 a pak znovu 1999. A jistě právem. Tento Australan žijící v Británii, Talichův pražský a berounský žák z druhé poloviny 40. let, se stal během let ve světě i v tuzemsku totiž uznávaným znalcem a příznivcem české hudby a jeho návraty do Československa a do České republiky byly vždy vítané a milované.

Letos se tohoto privilegia dostane i proslulému argentinsko-izraelskému pianistovi a dirigentovi Danielu Barenboimovi, který řídil Mou vlast v roce 2017 (hráli Vídeňští filharmonikové). 12. května 2022 bude ve Smetanově síni Obecního domu řídit West-Eastern Divan Orchestra, tedy jedinečné těleso sídlící ve španělské Seville, které založil spolu s palestinsko-americkým akademikem Edwardem Saidem, aby prostřednictvím hudby a společného soužití podpořili dialog mezi různými kulturami Blízkého východu.

Během let byla Smetanova Má vlast na zahajovacím koncertě Pražského jara také několikrát zaznamenána a vydána na deskách, později CD. Stalo se tak v letech 1968, 1976, 1990, 1992, 1995, 1997, 1999, 2001, 2010.

Foto: Profimedia