Před 40 lety vstoupil na stříbrné plátno Mozartův génius. Formanův Amadeus se natáčel především v Praze

Tento jeden z nejúspěšnějších snímků světové kinematografie obdržel osm Oscarů, 13 nominací na Oscara a dalších 32 ocenění včetně čtyř Zlatých globů. Jeho natáčení částečně probíhalo i v tehdejším komunistickém Československu. Exteriérové scény a interiérové nestudiové scény byly natáčeny převážně v Praze a v Kroměříži, například v pražském Stavovském divadle, v karlínské Invalidovně, v Nerudově ulici, na Střeleckém ostrově, na Vyšehradě, ve Valdštejnské zahradě, na Maltézském náměstí, v oboře ve Veltrusích, v Arcibiskupském zámku Kroměříž, na hřbitově v Horních Beřkovicích. Ve filmu si ve vedlejších a epizodních rolích zahráli také někteří čeští herci. Kromě Československa se natáčelo také ve Francii a v Rakousku.

K látce o Mozartovi se režisér Miloš Forman dostal v podstatě náhodou. V listopadu 1979 shlédl v Londýně světovou premiéru hry Petera Shaffera Amadeus a příběh dvou skladatelů, střet průměrného a geniálního umělce, jej oslovil. Okamžitě se rozhodl, že hra je výborným námětem pro jeho další film. Netradiční zpracování sváru mezi geniálním skladatelem Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho rivalem Antoniem Salierim mělo ve Spojených státech premiéru v září 1984, v březnu následujícího roku následovalo osm Oscarů a teprve v roce 1986 je měli možnost vidět diváci u nás. V roce 2002 pak Forman v Praze představil takzvanou režisérskou verzi, do které doplnil vystříhané scény.

Myšlenka natáčet v Praze napadla Miloše Formana prakticky v okamžiku, kdy se rozhodl Amadea zfilmovat. Američtí producenti sice se záměrem souhlasili, problém ovšem nastal na československé straně; komunistický režim přesvědčilo teprve to, když si komunisté spočítali, že štáb v Praze utratí několik miliónů amerických dolarů. Miloš Forman navíc musel slíbit tehdejšímu ústřednímu řediteli československého filmu Puršovi, že během filmování nebude aktivně vyhledávat disidenty.

I tak se jednání táhla tak dlouho, že producenti tlačili na Formana, aby se místo lokací v Československu vybrala náhradní místa. Většina interiérů jsou pak skutečná místa v Praze. Postaveny musely být jen čtyři: blázinec, Mozartův byt, schodiště a část divadla.

Další problémy nastaly s natáčením scén, které se měly odehrávat přímo ve Stavovském divadle. Ředitel divadla, kovaný soudruh Jiří Pauer, zarputile odmítal, aby tam vkročila noha „zrádce republiky“ Miloše Formana. Spor trval skoro rok a vyřešil ho až přímý zásah ministerstva kultury.

Natáčení ve Stavovském divadle ovšem nebylo jednoduché, záběry z koncertů byly natáčeny bez elektrických světel, jednak kvůli atmosféře a historické přesnosti, ale i proto, že historická budova divadla nedisponovala vysokonapěťovou elektrickou sítí pro energeticky náročná filmová světla. Vedení divadla ji ovšem nedovolilo instalovat z obav, že by při tom mohlo dojít k poškození divadelní budovy. Prostory bylo tedy nasvíceny velkým množstvím svíček, což ovšem zase vyžadovalo přítomnost vyššího počtu hasičů v záloze; tak vysokého, že by bylo téměř nemožné je všechny při natáčení skrýt, a tak jim byly dány historické kostýmy a hasiči si spolu s ostatními diváky zahráli komparz. Osvětlení nadělalo vrásky i kameramanovi Miroslavu Ondříčkovi, který musel dlouho vybírat vhodný objektiv kamery, aby potlačil nežádoucí efekty při snímání scén při svíčkách. Navíc neměl možnost sledovat výsledky své práce, protože natočené materiály se posílaly na zpracování do laboratoří v USA.

Natáčelo se také v rezidenci pražského arcibiskupa. Tady se StB snažila zkomplikovat natáčení filmu tím, že kardinálu Františku Tomáškovi poskytli nepravdivé informace o tom, jaký film se tam má točit. Když se ovšem kardinál setkal s Formanem osobně a zjistil, že se jedná o film o Mozartovi, režisér povolení k natáčení dostal...

Zajímavosti kolem filmu

• Na filmu se jako historický poradce a hudební znalec podílel i český muzikolog a publicista Zdeněk Mahler, i když v titulcích nebyl uveden. Zúčastnil se i samotného natáčení a zahrál si malou němou roli kardinála. Když se prý spolu s Vladimírem Svitáčkem, který ztvárnil papeže, vraceli v kostýmech zpět na Barrandov, žehnali z legrace kolemjdoucím z okýnka automobilu. Po Praze se pak rozšířila zpráva, že šlo o tajnou návštěvu skutečného papeže Jana Pavla II., který byl v tu dobu shodou okolností zrovna na návštěvě Polska.
• Malého Wolfganga Amadea ve scénách, kdy otec předvádí jeho schopnosti hrát na klavír se zavázanýma očima, hrál tehdy mladičký český klavírista Miroslav Sekera, dnešní úspěšný klavírní virtuóz.
• Ve filmu zní celá řada ukázek z tvorby Wolfganga Amadea Mozarta, ovšem ve scéně, kdy Salieri prochází sálem a hledá Mozarta, zní hudba zkomponovaná známým českým skladatelem a dirigentem Jaroslavem Krčkem.
• Představitelé obou soupeřících skladatelů – Salieriho (F. Murray Abraham) i Mozarta (Tom Hulce) se učili dirigovat orchestr kopírováním pohybů anglického dirigenta Nevilla Marrinera, které měli k dispozici na videu.
• F. Murray Abraham přišel původně na konkurz na malou roli majitele divadla. Miloš Forman ovšem v té chvíli právě potřeboval někoho, kdo bude číst repliky Salieriho pro uchazeče na roli Mozarta, a Formanovi se zdál Abrahamův přednes tak přesvědčivý a uvolněný, že ho okamžitě do role obsadil Antonia Salieriho.
• O roli Wolfganga Amadea Mozarta, kterého nakonec hrál Tom Hulce, se ucházeli i Mel Gibson, Mick Jagger, Sam Waterston či Tim Curry, který v té době tuto roli hrál na Broadwayi. Castingem pak „vítězně“ prošel Kenneth Branagh, ovšem o několik týdnů později se producenti rozhodli, že si přejí obsazení ryze americké.
• Tom Hulce cvičil denně čtyři hodiny na piano, aby jeho scény u klavíru ve filmu vypadaly věrohodně.
• Nezaměnitelný Mozartův smích, který tak dokonale Tom Hulce předváděl, byl vytvořen na základě dobových záznamů a odkazů, které skladatelův smích popisovaly jako „když kovem přejíždíte po skle“.
• Po premiéře filmu Amadeus vzrostl v USA prodej gramofonových desek s Mozartovou hudbou o 30 %.

Foto: Profimedia