Příběhy hudby 1 – Lisa Della Casa
Mezi nejzářivější hvězdy vokálního umění v polovině 20. století patřila švýcarská sopranistka Lisa Della Casa. Její umění dosud neztratilo nic ze svého lesku.
Lisa Della Casa se narodila roku 1919 v Burgdorfu ve Švýcarsku, zpěv začala studovat v 15 letech a debutovala jako Čo-Čo-San (Puccini: Madame Butterfly) v roce 1940. Přes mozartovské role díky přirozenému talentu rychle dospěla až k operám Richarda Strausse. Sám Strauss osobně se o jejím výkonu velice pochvalně vyjádřil, když ji viděl v salzburské festivalové premiéře své opery Arabella. Záhy pak následovaly Vídeň, Milán, Glyndebourne, Londýn, Mnichov a New York (v MET odzpívala celkem 173 představení). Jejím manželem od roku 1949 byl jugoslávský novinář a houslista Dragan Debeljevič, měli spolu jedinou dceru Vesnu.
Její operní výkony jsou naštěstí zaznamenány na řadě nahrávek, z nichž některé jsou považovány za vzorové. Platí to například o roli Hraběnky ve Figarově svatbě s dirigentem Erichem Kleiberem a o titulní roli ve Straussově Arabelle s Georgem Soltim. Neopomíjela ani písňový repertoár, zvláště oceňována byla její interpretace Vier letzte Lieder (R. Strauss).
Lisa Della Casa sklízela sice velké úspěchy doslova po celé planetě, ale potýkala se zároveň i s určitými formami protekcionismu, které se nevyhnuly ani tak slavným a obdivovaným interpretům, jako byla ona.
Její manžel v autobiografické knize Ein Leben mit Lisa Della Casa (Život s Lisou Della Casa) popisuje například její rozčarování z přeobsazení role Maršálky v Růžovém kavalírovi. Samotný Herbert von Karajan si ji vybral pro chystané filmové zpracování této opery, ale jaké bylo překvapení sopranistky, když kontaktovala produkci a dostalo se jí strohého oznámení: „Smlouvu na tuto roli nám právě podepsanou poslala paní Elisabeth Schwarzkopf.“ Překvapení? V jakém smyslu… Manželem paní Schwarzkopf byl produkční chystaného filmu a prostě rozhodl, tak jak rozhodl, a to i přes vůli velkého von Karajana.
Ve zmíněné knize také Debeljevič popisuje extrémní fyzické nasazení, které na koncertních zájezdech pěvkyně absolvovala. Produkce chtěla vydělat, mezi vystoupeními nebyly téměř žádné volné dny, leckdy po koncertě následovala povinná recepce, pak letiště, přelet do jiného města a tentýž den večer… další koncert v záři reflektorů.
Umělecké vypětí, určitá povrchní pozlátkovost branže, ale hlavně touha věnovat se dceři, která v roce 1970 onemocněla a po operaci potřebovala zvýšenou péči, vyústily v roce 1974 v rozhodnutí zanechat aktivní umělecké činnosti. Velmi tím tehdy zaskočila své příznivce, bylo jí teprve 55 let a byla na vrcholu své umělecké kariéry. Čekalo ji však ještě dalších 38 let spokojeného života. Zemřela až v roce 2012 ve věku požehnaných 93 let.
Zanechala nám spoustu pozoruhodných nahrávek, dokumentujících ještě „starou dobrou školu“ klasického zpěvu. Zpěv se line naprosto volně, proudu zvuku nestojí v hrdle ani v dutinách žádné bariéry, vokální linka se nese kontinuálně a na této vlně zvuku se uvolněně třpytí brilantní výslovnost. Zvláště její straussovské výkony jsou hodny obdivu, protože zpívat tento obor patří k vrcholům pěvecké obtížnosti. Instrumentace bývá leckdy mohutná a barevná, rozsahy velké, nutnost legata bezpodmínečná.
Pro přiblížení velkého umění Lisy Della Casa jsem pro vás vybral tři ukázky. Mozartovské kreace pěvkyně byly velmi ceněné, jako první je tu árie Dove sono i bei momenti z kompletní studiové nahrávky Figarovy svatby s dirigentem Erichem Kleiberem z roku 1955 (Wiener Philharmoniker), která je díky skvělému obsazení považována za jednu z vůbec nejlepších nahrávek této opery.
Druhou mozartovskou kreací je „opera oper“ – Don Giovanni. Árie Donny Elviry Mi tradì je z 2. dějství, ukázka je z kompletní studiové nahrávky opery opět s Vídeňskými filharmoniky a ze stejného roku 1955, tentokrát ovšem s dirigentem Josefem Kripsem.
K doménám Lisy Della Casa patřily role v operách Richarda Strausse. Za vynikající považuji scénu Arabelly a Zdenky z opery Arabella, ve které se spolu sešly LDC a Hilde Güden. Nebyla to jejich ojedinělá spolupráce a jejich „sezpívanost“ je opravdu obdivuhodná (scénu začíná Della Casa, Güden se připojuje po polovině ukázky). Doprovázejí Wiener Philharmoniker, diriguje Rudolf Moralt.
Přeji vám příjemný poslech!
Zdroje: Debeljevic, Dragan: Ein Leben mit Lisa Della Casa, Zürich – Freiburg i. Br., Atlantis 1975; Wikipedia.
Foto: Wikipedia — Friedrich Magnussen, 5. září 1968
