Příběhy hudby 3 – Z popela světlo
Před 60 lety vytvořil Benjamin Britten monument – Válečné requiem.
Dne 14. listopadu 1940 dopadly bomby na katedrálu sv. Michaela v Coventry, jejíž historie sahá až do konce 14. století. Zbyly z ní pouze obvodové zdi. Nová katedrála byla postavena vedle ruin té původní a vysvěcena byla 25. května 1962. Pět dní poté, 30. 5., zaznělo v této katedrále ve světové premiéře Válečné requiem od Benjamina Brittena, které autor napsal právě pro tuto příležitost a dokončil na přelomu let 1961/1962.
Mše za zemřelé (Missa pro defunctis neboli Requiem) má své předepsané latinské texty, které zde přednáší sólový soprán, smíšený sbor, chlapecký sbor, varhany a velký symfonický orchestr. Britten ale do tohoto liturgického proudu vložil ještě básně Wilfreda Owena, zpívané tenorem a barytonem – dvěma vojáky – za doprovodu komorního orchestru, který řídí druhý samostatný dirigent. Celé dílo trvá zhruba hodinu a půl a je to velmi působivý monument. Britten navázal na slavná díla minulosti, inspiroval se třeba Verdiho Requiem, ale také mj. používá jako signifikantní motiv triton c–fis, používaný např. Bachem jako symbol ukřižování.
Wilfred Owen byl spisovatel a básník, jehož tvořivého ducha násilně nabrousila účast v bojích 1. světové války. Básně psal přímo v zákopech a nebyly to žádné oslavné vlastenecké veršovánky. Je to poezie bolestná, drsná, provokativní, je v ní žal ze zmaru a touha po smíření. Právě tohoto smíření se ale nedočkal, zahynul na frontě pouhý týden před koncem války, 4. listopadu 1918 ve svých 25 letech. Na titulním listu Válečného requiem je vepsáno jeho vyznání: „Mým tématem je válka a utrpení války. Poezie tkví v utrpení… Vše, co dnes může básník udělat, je varovat.“
Právě bolestný a provokující paradox Owenových zpovědí dává Brittenovu velkému dílu nadčasový a filozofický rozměr. Poslechněte si třeba úryvek z Dies irae, v němž tenor a baryton zpívají báseň o biblickém příběhu Abraháma a Izáka. Izák se ptá po oběti (0:26), Abrahám jej sváže a napřáhne nůž. Tu se objeví anděl (1:28) a nabízí místo syna jako oběť berana. V tomto momentu se ale báseň odklání od biblického pojetí a Owenův Abrahám dokoná oběť syna (2:37), kvůli níž pak „polovina evropské setby hyne“ (tenor – Zeger Vandersteene, bas – Charles van Tassel, Filharmonisch Orkest van de BRT, dir. László Heltay, 1988).
Příkladem touhy po smíření je Agnus Dei („Beránku Boží, který neseš hříchy světa…“), zkombinované s tenorem přednášenými verši: „Dosud nad rozcestím zrytým visí, / i On v té válce přišel o kus těla. / Však Jeho tovaryši jinam zalezli si; / teď Voják společnost mu dělá. … Kdo však lásku volí větší, / život dá bez nenávisti“ (překlad – Stanislava Vomáčková; tenor – Ian Bostrigde, Orchestra dell’ Accademia Nazionale di Santa Cecilia, dir. Antonio Pappano, 2013).
Dostupná ke shlédnutí a poslechu je na internetu řada ukázek a také některá kompletní provedení Válečného rekviem. Umělecky velmi zajímavý je záznam koncertu z roku 1993, kde sólisty jsou Ľuba Orgonášová (soprán), Anthony Rolfe-Johnson (tenor) a Bo Skovhus (baryton). Tölzer Knabenchor, NDR Chor, Monteverdi Choir a Sinfonieorchester des Norddeutschen Rundfunks diriguje John Eliot Gardiner.
Brittenovo Válečné requiem (War Requiem) křičí utrpení a zranění lidstva a stejně tak silně volá po usmíření a milosrdenství. Toho je nám dnes potřeba stejně jako před více než 120 roky v době Wilfreda Owena, i stejně jako před 60 lety, kdy tato skladba vznikla pro zasvěcení domu modliteb.
Foto: Stanislav Předota
