První červnový den patří po celém světě dětem. Nezapomněli na ně ani slavní skladatelé

Mezinárodní den dětí se slaví každoročně 1. června a hlavním cílem tohoto svátku je upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí.

Patrně nejstarší doložená oslava se uskutečnila druhou červnovou neděli v roce 1857. V tento den reverend Charles Leonard, který byl pastorem v městečku v Massachusetts v USA, sloužil speciální mši za děti. Leonard pojmenoval tento den jako Den růže, později jako Den květin, a nakonec se ustálilo pojmenování Den dětí. Tímto byla zahájena tradice dne v USA.

První oficiální podnět k založení dne, který by oslavoval děti, vznikl v Turecku při založení Národního shromáždění 23. dubna 1920 během Turecké války za nezávislost. Tehdejší ochránce národních práv Mustafa Kemal prohlásil, že důležitou součástí k budování nového státu jsou děti. Proto ustanovil 23. duben jako Den dětí, který obyvatelé Turecka slaví dodnes a je státem uznávaným svátkem.

Dalším významným krokem, který upozorňoval na dětská práva bylo v roce 1949 vyhlášení Dne pro ochranu dětí Mezinárodní demokratickou federací žen. Ta reagovala na masové zabíjení žen a dětí během druhé světové války v Lidicích v roce 1943 a také ve francouzském Ouradouru v roce 1944. Datum oslav bylo ustanoveno na 1. červen, který připomíná sirotky v San Franciscu a první konferenci, jež se zabývala blahem dětí. Den pro ochranu dětí se začal slavit rok po jeho vyhlášení a oslavy probíhaly každý rok.

V roce 1952, kdy už se slavil Den pro ochranu dětí, usilovala Mezinárodní unie pro péči o dítě o vyhlášení dne, který by oslavoval výhradně děti. OSN tedy v roce 1954 vyhlásila Světový den dětí (Universal Children's Day) a datem oslav byl zvolen 20. listopad, a to proto, že v tento den v roce 1959 Valné shromáždění OSN přijalo deklaraci o právech dítěte a ve stejný den v roce 1989 přijalo Úmluvu o právech dítěte.

Některé státy si i přesto ponechaly datum oslav na začátku června, jiné státy datum oslav přesunuly na listopad podle doporučení OSN a některé státy si ponechaly červnové datum a přijaly navíc také oslavy dětí v listopadu.

Ať už slavíte se svými dětmi ten „jejich“ den kdykoliv a jakkoliv, vězte, že k dětem měla úzký a upřímný vztah i řada významných světových skladatelů. A nejen to, mnozí z nich jim a pro ně napsali řadu ať už edukativních či poslechových skladeb.

Claude Debussy: Dětský koutek

Pro klavírní cyklus Dětský koutek (Children's Corner) z roku 1908 byla francouzskému skladateli druhé poloviny 19. a počátku 20. století Claude Debussymu inspirací jeho milovaná dcera Claude-Emma (přezdívaná Chou-Chou), které bylo v té době tři roky.

George Bizet: Dětské hry

Rovněž pro klavír, tentokrát čtyřruční, zkomponoval svůj cyklus Dětské hry další Francouz, George Bizet. Vznikl v roce 1871 a původně obsahoval deset kusů, k nimž postupně přibyly ještě další dva. Není známo, zda na kompozici tohoto cyklu měl „zásluhy“ i jediný Bizetův manželský syn Jacques, ale vzhledem k tomu, že se narodil v červenci 1872, lze spíše předpokládat, že Dětské hry vznikly jako cyklus instruktivních klavírních skladbiček pro Bizetovy příležitostné žáky. Skladby nesou názvy mj. Houpačka, Káča, Panenka, Dřevění koně, či Hra na slepou bábu.

Benjamin Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem

To skladba Průvodce mladého člověka orchestrem (The Young Person’s Guide to the Orchestra) britského skladatele 20. století Benjamina Brittena, která vznikla v roce1946, je skutečně didaktickým dílem, které má za cíl pouhým poslechem bez slovního výkladu umožnit nezkušenému posluchači poznávat charakteristické zvukové barvy jednotlivých nástrojů. Skladba má ovšem i variantu, v níž lze použít mluvené slovo; na koncertních pódiích se však uplatňuje spíše varianta bez vypravěče.

Benjamin Britten pro srozumitelnost svého záměru zvolil hudební formu variací a fugy a tematický materiál převzal opery Abdelazer Henriho Purcella z roku 1695. Britten hlavní téma nejprve představuje ve znění celého orchestru, a pak jednotlivé variace rozpracovává pro jednotlivé nástrojové skupiny: dřevěné, žesťové nástroje, smyčcové a nakonec bicí. V rámci každé sekce se představují i jednotlivé nástroje daných nástrojových skupin, zpravidla od nejvyššího po nejhlubší. Tak například v první variaci hrají pikoly a flétny, ve druhé hoboje, ve třetí klarinety, až skončí fagot. Poté, co celý orchestr zahrál variace, nastoupí fuga, počínaje opět pikolou, dřevěnými, žesťovými, smyčcovými a konečně bicími nástroji. Závěrečná fuga postupně splétá variovaná témata zpět do původního tvaru a spěje k pompéznímu vrcholu díla.

Foto: Profimedia