Scenárista a režisér Petr Schulhoff se nepotatil

Před sto lety, 10. července 1922 v Berlíně, se narodil režisér, scenárista a herec Petr Schulhoff. Jeho otcem byl hudební skladatel a pianista Ervín Schulhoff, takže se malý Petr od dětství pohyboval v uměleckém prostředí a i on sám odmalička projevoval hudební nadání. Přesto se nevydal na dráhu muzikanta, ale svět umění jej neminul. Už jako dítě si zahrál Toma Sawyera v Osvobozeném divadle a v roce 1933 si ho Vladislav Vančura vybral pro hlavní roli, chovance dětského domova Honzu, pro své filmové drama Na sluneční straně. V pozdějším věku se pak Petr Schulhoff učil fotografovat u fotografa Josefa Sudka. To vše u něj podnítilo zájem o kinematografii. Na začátku války byl s otcem deportován do bavorského koncentračního tábora ve Wülzburgu, kde Ervín Schulhoff zemřel na krční a plicní tuberkulózu dvacetiletému Petrovi přímo v náručí.

Po válce Petr Schulhoff dodatečně odmaturoval, stal se asistentem režie v ateliérech na Barrandově a poté v letech 1953 – 1962 scenáristou a režisérem Studia dokumentárních filmů v Praze. Natáčel satiry, instruktážní, dokumentární, kulturní, reportážní politické, propagační i reklamní snímky. Od roku 1963 začal pracovat v dlouhometrážní hrané filmové tvorbě.

Zpočátku Schulhoff natáčel kvalitní filmové detektivky. Debutoval v roce 1963 detektivním příběhem s kriminalistou majorem Kalašem, kterého ztvárnil Rudolf Hrušínský, s názvem Strach. Postava majora Kalaše pak vystoupila ještě v několika Schulhoffových kriminálkách – Vrah skrývá tvář, Po stopách krve a Diagnóza smrti. Roku 1974 začala druhá etapa v jeho filmografii, v níž se zaměřil na žánr satirické komedie. K satirickému ztvárnění si vybral problém kybernetického vybírání partnerů ve snímku Hodíme se k sobě miláčku… ?, kde hlavní úlohy sehráli v té době manželé Vlastimil Brodský a Jana Brejchová, či moderní maloměšťáctví, které ilustroval zvláštním soubojem rodin Novákových (Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Luděk Sobota) a Bartáčkových (Iva Janžurová, František Peterka, Dagmar Veškrnová) v Zítra to roztočíme, drahoušku….! i volném pokračování Co je doma, to se počítá s Jiřím Sovákem místo Miloše Kopeckého. Dalším jeho nezapomenutelným snímkům patří i Já to tedy beru, šéfe…!, Já už budu hodný, dědečku!, či Příště budeme chytřejší, staroušku! Natočil také řadu inscenací a filmů pro televizi; mezi jinými i oblíbenou v televizi patrně nejreprízovanější krátkou situační grotesku Bohouš z roku 1968.

V roce 1984 si ještě pro sebe připravil scénář k filmu Příliš velká šance, ale ze zdravotních důvodů musel režijní post postoupit kolegovi Otakaru Fukovi. „Za zásluhy o rozvoj filmové tvorby" získal v roce 1980 titul Zasloužilého umělce. Těžká nemoc donutila životem neradostně zkoušeného Petra Schulhoffa k dobrovolnému předávkování léky 4. května 1986 v Praze ve věku nedožitých šedesáti čtyř let. Hudbě jako takové se profesionálně nevěnoval, jen občas hrával na tahací harmoniku.

A jak to bylo s hudebními kořeny Petra Schulhoffa?

(Erwin Schulhoff, Wikimedia.org)

Jeho otcem byl hudební skladatel a klavírista Ervín Schulhoff. Ten se narodil 8. června 1897 a pocházel z německy hovořící židovské hudební rodiny, po matce byl vnukem houslového virtuosa Heinricha Wolfa) a jeho prastrýcem byl žák klavíristy a skladatele Václava Jana Tomáška, hudební skladatel Julius Schulhoff. Na pražskou konzervatoř byl Ervín Schulhoff přijat už v deseti letech na doporučení Antonína Dvořáka. Ve studiu pokračoval ve Vídni, Lipsku a Kolíně nad Rýnem. V devatenácti letech získal klavírní cenu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a o pět let později i cenu za kompozici.

Za první světové války bojoval v řadách italských legionářů a po válce žil v letech 1919 až 1923 v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě a založil se svými přáteli-umělci skupinu „Werkstatt der Zeit". Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu Druhé vídeňské školy. Přidal se k berlínskému dadaistickému hnutí a z té doby pochází také jeho silné zaujetí jazzem.

V roce 1923 se Ervín Schulhoff vrátil do Čech a věnoval se koncertní činnosti a propagaci nejmodernějších skladatelských směrů. Spolupracoval s Aloisem Hábou na rozvoji čtvrttónové hudby. Stal se klavíristou Československého rozhlasu v Praze, Brně i Ostravě. Spolu s Oldřichem Letfusem vytvořil klavírní duo, které se věnovalo zejména interpretaci soudobé hudby. Kromě toho vyučoval na pražské konzervatoři skladbu.

Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který kvůli jeho židovskému původu způsobil konec jeho kariéry v Německu, stal vášnivým zastáncem komunistických idejí. V roce 1932 zhudebnil Komunistický manifest a o rok později odjel do Sovětského svazu, kde získal čestné občanství. V té době odvrhl všechny dosavadní experimentální směry a snažil se o hudbu všeobecně srozumitelnou. Výrazem toho je např. Symfonie svobody z let 1940/41. Nikdy však neopustil jazz. V letech 1933 až 1935 hrál v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle v Praze a až do roku 1939 i v ostravském rozhlase. Zkomponoval dokonce jazzové oratorium „H.M.S. Royal Oak“ pro vypravěče, jazzového zpěváka, smíšený sbor a jazzový orchestr. Z tohoto inspiračního zdroje pochází jeho patrně nejznámější skladba „Hot Sonate“ pro altový saxofon a klavír.

Po okupaci Československa v roce 1939 měl Schulhoff úmysl emigrovat do Sovětského svazu. Během čekání na vízum byl však v Praze zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel na tuberkulózu. Jeho dvě poslední symfonie (č. 7 a 8), na nichž začal pracovat ve vězení, zůstaly nedokončeny.

(Julius Schulhoff, Wikipedie)

Prastrýc Ervína Schulhoffa, český klavírista a hudební skladatel židovského původu Julius Schulhoff, se narodil 2. srpna 1825 v Praze. Jeho učitelem hudební teorie byl hudební skladatel Václav Jan Tomášek. První klavírní koncert měl Schuolhoff roku 1842 v Drážďanech. Poté působil v Paříži, kde se sblížil s Fryderyka Chopina, který jej přesvědčil, aby se věnoval kariéře klavírního virtuóza. Schulhoffovy koncerty Chopinových skladeb měly v Paříži takový úspěch, že následovalo turné po celé Francii, které pokračovalo v Británii, Španělsku a Rusku. Poté se vrátil do Paříže, kde se začal věnovat i komponování skládání. V roce 1870 se usadil v Drážďanech, kde především učil. Krátce před smrtí, v roce 1897, odešel do Berlína, kde v roce 1898 zemřel.

Petr Schulhoff, foto: Wikipedie (Mirek Břehovský)