Slavný skladatel zemřel na zápal plic. Jeho životní láska se s jeho odchodem nikdy nesmířila

Dne 15. října 1900 zemřel český hudební skladatel Zdeněk Fibich, vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka nejvýznamnější představitel generace české hudby 2. poloviny 19. století.

Fibich se narodil 21. prosince 1850 v myslivně ve středočeských Všebořicích do rodiny auerspergského lesního rady Jana Fibicha a jeho ženy Marie, rozené Römischové. Hudební nadání se u něj projevilo už v raném dětství, a tak po klasickém vzdělání ve Vídni, odkud pocházela jeho matka, po přestupu na pražské malostranské gymnázium zároveň soukromě studoval u varhaníka a skladatele Zikmunda Kolešovského, který platil za zastánce pokrokových tendencí v tehdejší pomyslné české národní hudební škole.

Fibich začal velmi záhy i komponovat, jeho první opus se datuje do věku jeho dvanácti let a o tři roky později už měl na svém kontě více než šest desítek kompozic. V roce 1865 též prvně veřejně vystoupil jako dirigent, a to v Chrudimi, kde řídil předehru ke své zpěvohře Médea. V témže roce zkontaktoval básníka Karla Sabinu, jehož požádal o napsání libreta pro zamýšlené operní dílo. Sabina mladému „zázračnému dítěti“ vyhověl a vytvořil libreto Bukovín, které ovšem Fibich zhudebnil až daleko později.

V následujících letech studoval Fibich v Lipsku, Paříži a Mannheimu. Valnou část života pak působil v Praze, kde se věnoval komponování a výuce hudby. Kromě hudby se zajímal i o literární dějiny a malířství.

Fibichovo dílo je věnováno nejrozmanitějším oborům. Obsahuje intimní písně, lyrické klavírní cykly, komorní skladby i orchestrální díla. V nich se objevují všechny dobové útvary – symfonie, ouvertury, symfonické básně. Nezanedbatelnou součástí jeho tvorby je opera, která jej lákala již od chlapeckých let (Bukovín, Blaník, Nevěsta messinská, Bouře ad.), a významným příspěvkem do pokladnice české hudby jsou jeho kompoziční práce v oblasti melodramatu, jehož je de facto tvůrcem. Technikou příznačných motivů vytvořil v celé světové literatuře dosud největší a umělecky nejdokonalejší scénický melodram Hippodamie.

V letech 1876 až 1877 byl Fibich druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, od roku 1899 až do své smrti operním dramaturgem v Národní divadle. Zemřel ve 49 letech v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově spolu se svojí druhou ženou Betty.

Tři klíčové ženy Fibichova života

Betty nebyla zdaleka první a jedinou ženou Fibichova života. Jeho první manželkou byla její mladší sestra Růžena Hanušová (1851–74), s níž se oženil ve svých dvaadvaceti letech. V té době získal zdánlivě lukrativní místo profesora na hudebním institutu v dnešním litevském Vilniusu a odjel tam i se svou mladinkou novomanželkou. V lednu 1874 se jim tu narodila dvojčata Richard a Elsa. Chlapeček zemřel v den porodu, a protože vážně onemocněla i Růžena, o malou holčičku se přijela starat nejstarší Růženina sestra Anna. Bohužel velmi brzy onemocněla i ona, a záhy též zemřela.

Mladí manželé se vrátili narychlo do Prahy a tady zemřela v říjnu 1874 i Fibichova žena Růženka. Ta před svou smrtí požádala svou další, neprovdanou sestru Betty, aby ji nahradila v roli matky i manželky. Po roce smutku se tedy Zdeněk Fibich víceméně z povinnosti oženil s Betty Hanušovou, známou altistkou Prozatímního a později i Národního divadla. Jenže důvod tohoto svazku, a sice aby měla dceruška maminku, byl brzy též pasé. Ve dvou letech totiž holčička zemřela. Rok po svatbě se Fibichovým narodil syn, který opět dostal jméno Richard; Fibich byl totiž velkým obdivovatelem Richarda Wagnera.

Skandální vztah mladé libretistky a úspěšného skladatele

Významnou roli ve Fibichově života pak sehrála mladá libretistka Anežka Schulzová, skladatelova životní múza a osudová láska. Tu Zdeněk Fibich poznal jako sedmnáctiletou dívku v době, kdy dával lekce klavíru, jimiž si svého času přivydělával.

(Anežka Schulzová, zdroj: Wikipedie)

Anežka Schulzová (1868-1905) pocházela z intelektuální pražské rodiny a byla nejstarší z osmi dětí. Její otec byl profesorem na obchodní akademii, strýcové Eduard a Julius Grégrové významnými mladočeskými politiky, bratr Ivan překladatelem a synovec Karel spisovatelem. Protože odmalička trpěla rachitidou, nechodila do školy a otec ji vzdělával doma. Její handicap jí ovšem nijak nebránil v tom, aby z ní vyrostla vzdělaná, emancipovaná mladá žena. Zajímala se o umění, byla hudebně i literárně nadaná, psala divadelní i hudební kritiky, překládala z francouzštiny.

Zdeněk Fibich se do své sice ne příliš fyzicky atraktivní, ale velmi vzdělané a nekonvenční žačky velmi brzy zamiloval. Trochu tomu prý pomohla i sama Anežka. Jako Fibichova žákyně jeho hudbu milovala a psala o ní nadšené kritiky. Při premiéře melodramu Hippodamie v roce 1891 mu dokonce veřejně přinesla na pódium nádhernou kytici.

Emočně strádající skladatel začal do salonu Schulzových docházet čím dál tím častěji. Anežku učil klavíru i kompozici a brzy došlo i na romantické procházky. Netrvalo dlouho a celoživotně nesmělý dvaačtyřicetiletý skladatel se osmělil a o generaci mladší Anežce vyznal lásku. Dostalo se mu ujištění, že je už dlouho tajně opětována.

Láska byla pro Fibicha popudem a inspirací ke kompoziční práci. V rychlém sledu složil čtyři opery, k nímž libreta napsala právě Anežka Schulzová, psal symfonie, melodramy, a především zkomponoval několik stovek lyrických klavírních skladeb, které se vydávají pod názvem Nálady, dojmy a upomínky a jsou jakými intimním deníkem jejich vzájemného citu. Tiskem těchto skladeb vyšlo 367, ale Fibich jich složil více než šest set. K nejznámějším z nich patří Poem, skladbička, které se dostalo řady nejrůznějších úprav.

Dalších pět let se neslo ve znamení vzájemné romantické lásky. Přesto, že byl Zdeněk Fibich s Anežkou šťastný, cítil vůči své ženě Betty výčitky. V roce 1897 se tedy rozhodl situaci radikálně řešit. Pronajal si v blízkosti bydliště své milé byt, od své ženy se odstěhoval a nový vztah hodlal legalizovat. Jenže Betty jeho návrh na rozvod rezolutně odmítla. Vše tedy zůstalo při starém.

Následovaly další tři roky osobního štěstí i plodné hudebně umělecké spolupráce. Na začátku října 1900 se ovšem téměř padesátiletý skladatel na jedné z procházek vážně nachladil a zdánlivě banální nemoc měla rychlý a nečekaný průběh. Skladatel proležel týden ve vysokých horečkách, dostal zápal plic a na jeho následky 15. října 1900 v nedožitých padesáti letech zemřel. Byl pochován na Vyšehradě a paní Betty Fibichová, jeho zákonná manželka, se o jeho hrob vzorně starala. Nikoliv však na dlouho, do společného hrobu jej následovala po necelém roce.

Anežka Schulzová se nedokázala se ztrátou své jediné lásky smířit. Stáhla se do ústraní, přestala psát a dalších pět prožila v osamění a depresích. Ze světa odešla dobrovolně v listopadu 1905 v pouhých 37 letech.

Foto: Wikipedie