Soubory staré hudby VIII: Akademie für alte Musik Berlin
Soubor založený v roce 1982 ve východním Berlíně si záhy si vydobyl pověst jednoho z nejlepších interpretů staré hudby.
Akamus, jak si soubor sám zkráceně říká, vznikl jako komorní těleso z nadšených hráčů berlínských orchestrů, tedy aktivitou "zdola", na zelené louce. Dnes je orchestrem, který za své nahrávky sbírá mezinárodní ocenění a má vlastní koncertní řadu v berlínském Konzerthausu.
Když se před téměř čtyřiceti lety několika hudebníkům z různých východoberlínských orchestrů dostaly do rukou historické nástroje a poprvé se na ně pokusili hrát, nikdo netušil, že se zrodí soubor, který se propracuje mezi nepočetnou špičku mezinárodních souborů historicky poučené interpretace.
Sešli se zde hudebníci z různých východoberlínských kulturních orchestrů: Staatskapelle, dvou rozhlasových orchestrů, Berlínského symfonického orchestru a orchestru Komische Oper. Když byly jednoho dne souboru nabídnuty ke zkoušce historické smyčcové nástroje ze soukromé sbírky houslaře a restaurátora Petera Liersche, zpočátku si je neúspěšně vyzkoušeli. "Po prvním pokusu většina hudebníků od další práce s těmito nástroji rychle upustila. Prostě to nebyla žádná zábava," říká Stephan Mai, zakládající člen a koncertní mistr Akademie. Šlo o fázi pokusů a omylů. Heslem bylo "učit se praxí", protože v NDRv tomto oboru neexistovaly zkušenosti. Důležitou roli sehrál Peter Liersch a také Cornelius Frömmel, děkan Lékařské fakulty Univerzity v Göttingenu, habilitovaný biochemik, který měl jako zakládající člen Akamus hluboké znalosti z oblasti muzikologie a jako hráč na zobcovou flétnu se aktivně podílel na formování zvuku souboru v prvních letech jeho existence.
Na podzim roku 1982 se odvážili vyjít na veřejnost a uspořádali premiéru v kostele v Köpenicku. Následovaly pravidelné koncerty na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde si brzy získal zájem a věrné publikum.
Repertoár se zpočátku zaměřoval na díla G. Ph. Telemanna, Johanna Sebastiana Bacha a představitelů tzv. berlínské školy: Quantze, Nichelmanna, Kirnbergera, Schaffratha a Carla Phillipa Emanuela Bacha. Mnohá díla Akademie znovu uvedla po dlouhém "spánku", který trval více než dvě století. Archivy berlínské státní knihovny se ukázaly být téměř nevyčerpatelnou pokladnicí, pokud jde o rozšíření repertoáru. V roce 1985 se souboru podařilo natočit první desku s díly Telemanna, Blaveta a Geminianiho. Ta se pro ně stala vstupenkou za hranice východního Německa. Na Festivalu staré hudby v Innsbrucku se hráči Akamus poprvé setkali s René Jacobsem, od té doby významným uměleckým partnerem souboru.
Po sjednocení
S koncem NDR se také Akademii staré hudby otevřely nové možnosti. Důležitým momentem byl telefonát tehdejšího manažera Západoberlínského komorního sboru RIAS s nabídkou spolupráce. Spolu s tímto výtečným sborem se pustili do velkých Händelových, Hasseho a Bachových oratorií a později se vydali i do zdánlivě cizích sfér, kam patřila díla Schuberta, Berlioze, Brahmse a Brucknera.
Otevření Berlínské zdi však také umožnilo berlínskému souboru mnohem intenzivnější koncertování doma i v zahraničí. Na pozvání Goetheho institutu tak na počátku 90. let uskutečnili dvě rozsáhlá koncertní turné po Pobaltí a Blízkém východě a koncertovali v Izraeli, Jordánsku a Egyptě. Kromě toho se uskutečnilo velké množství vystoupení v Německu, kde byla původní zvuková scéna na soubor z bývalé NDR velmi zvědavá.
Současně vzrostla jejich nahrávací aktivita. S nástupnickým vydavatelstvím ETERNA Berlin Classics pořídili nahrávky Händelova Jefty, Matoušových pašijí Gottfrieda Augusta Homilia a Bachovy mše h moll, Boccheriniho violoncellové koncerty se sólistou Ivanem Monighettim, symfonie Mozarta a Johanna Christiana Bacha...
Od roku 1994 nahrává Akademie für Alte Musik výhradně pro francouzské vydavatelství harmonia mundi; tato spolupráce vznikla v neposlední řadě na doporučení Reného Jacobse a znamenala pro soubor konečný mezinárodní průlom. Od své první nahrávky v roce 1985 prodal orchestr po celém světě více než 1,5 milionu nosičů.
Na videu z koncertu z roku 2016 s Händelovou Vodní hudbou poznají někteří častí návštěvníci pražských koncertů hobojistku Xenii Löffler, která často vystupuje a natáčí s pražským Collegiem 1704. Ostatně jeho zakladatel Václav Luks svého času hrál na lesní roh právě v Akamus.
Koníček se stává profesí
Dlouhou dobu zvládali členové Akamus jako "vedlejšák" ke svým hlavním povoláním. S narůstajícím počtem projektů však nebyl tento systém udržitelný. Z obou koncertních mistrů Stephana Maie a Bernharda Forcka se pouze Mai odvážil vzdát se svého bezpečného místa v Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin v době NDR. Mnozí členové byli v průběhu devadesátých let postaveni před toto rozhodnutí a řada z nich se rozhodla osamostatnit, jiní raději zůstali v symfonickém a operním orchestru. Z původního obsazení zbyli vlastně jen dva hráči.
Od konce devadesátých let je vedení akademie v rukou Volkerta Uhdeho, který sám v akademii několik let hrál na violu. "Volkert má zvláštní čich na to, co je udržitelná hudba, která udržuje návštěvníky i hudebníky v napětí po celý koncertní večer," říká Mai. Pod Uhdeho vedením se Akademie staré hudby stala skutečným cestujícím souborem. Dnes neexistuje kontinent, na kterém by soubor nekoncertoval; Berlíňané hrají na světových koncertních pódiích od Bogoty po Tokio, od Alexandrie po Sao Paulo.
Foto www.akamus.de
