Stál spalující vztah s řeckým miliardářem operní divu její kariéru?

V září roku 1977 se uzavřel život výjimečné operní pěvkyně, kterou život od malička tvrdě zkoušel, přesto později byla jednou z nejznámějších a nejvlivnějších operních pěvkyň 20. století. Její jméno je Maria Callas. Zemřela 16. září 1977, tedy před rovnými 45 lety.

Maria Callas se narodila 2. prosince 1923 v New Yorku jako občanka Spojených států amerických do rodiny řeckých přistěhovalců; v roce 1966 se však amerického občanství vzdala a přijala občanství Řecka, země původu svých rodičů. Její otec se jmenoval George Kalogeropoulos a matka Elmina Evangelia rozená Demes, původně Dimitriadou. Do rodného listu pozdější pěvkyně bylo zaneseno jméno Sophie Cecilia Kalos, pokřtěna byla jako Maria Anna Sofia Cecilia Kalogeropoulou, a toto její řecké příjmení její otec posléze zkrátil na Kalos a následně na Callas, aby byla jeho výslovnost v americkém prostředí snazší.

Jakmile její matka zjistila, že si dcera Maria při poslechu rádia a gramofonu ráda nahlas zpívá, rozhodla se, že z ní udělá hvězdu. Maria absolvovala nekonečné hodiny klavíru a zpěvu a ve čtrnácti letech už vystoupila ve dvou školních operních představeních. Rodině se ovšem finančně nedařilo a ani vztahy rodičů nebyly bez mráčku. Jejich rozpory skončily rozvodem a v roce 1937 se matka s Marií a její sestrou vrátila do Řecka. Tady Maria vystudovala Athénskou konzervatoř a v dubnu 1939 debutovala na scéně řecké Královské opery jako Santuzza v Mascagniho opeře Sedlák kavalír. Během válečných let v Athénách vystoupila v celkem 56 představeních, v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech.

Mladá sopranistka však v Řecku nebyla spokojená a komplikovaný vztah se ctižádostivou matkou vyústil v roce 1945 v její návrat k otci do rodného New Yorku. Ani Amerika ovšem její očekávání nesplnila, a tak se Callas po dvou letech opět vrátila do Evropy. Přijala angažmá ve Veroně a o rok později v Benátkách. Velký vliv na její kariéru měl v této době operní dirigent Tullio Serafin, který se stal se jejím rádcem a přítelem a postupně rozvinul její talent.

Zlom v její kariéře nastal v roce 1949, kdy zpívala roli Brunnhildy ve Wagnerově opeře Valkýra. V té době v divadle zkoušeli zároveň i operu Puritáni Vinceza Belliniho. Hlavní představitelka ovšem onemocněla, Callas titulní part, i přes dosud nedostatečnou znalost italštiny nastudovala během jednoho týdne, a po úspěšné premiéře se z dosud nepříliš známé pěvkyně stala doslova přes noc hvězda. Počátkem padesátých let pak nastudovala s dirigentem Serafinem řadu titulních rolí nejen v Benátkách, ale také v Turíně, Římě a Florencii.

V roce 1949 se Maria Callas provdala za podstatně staršího italského podnikatele Giovanni Battistu Meneghiniho, který se stal jejím impresáriem. Kvůli sňatku přijala italské státní občanství a od sňatku až do pozdějšího rozvodu její plné jméno znělo Maria Meneghini Callas. Po svatbě odcestovali manželé do Jižní Ameriky, kde vystupovala s velkým úspěchem v argentinském Taetro Colón.

V prosinci roku 1951 byla Maria Callas pozvána do milánské La Scaly, kde v té době byla primadonou této scény italská sopranistka Renata Tebaldi, kterou podporoval i ředitel divadla a dirigent Arturo Toscanini. Mezi oběma divami panovala velká rivalita, ovšem Maria Callas kromě velkého hlasového rozsahu disponovala i nesporným hereckým talentem a charismatem. Jediné mínus bylo, že už od dětství měla nadváhu a nebyla nepříliš hezká. Na začátku 50. let tedy pochopila, že ke kariéře operní pěvkyně nestačí jen výjimečný hlasový projev a že její vysoká, ovšem korpulentní postava není pro jeviště příliš ideální. Podstoupila tedy drastickou dietu a zhruba za rok zhubla o neuvěřitelných 30 kilogramů. Stala se elegantní ženou, plynule zvládala angličtinu, francouzštinu, řečtinu.

Na scénu vstupuje La divina, božská Maria Callas

V roce 1952 podepsala exkluzivní smlouvu s gramofonovou společností EMI. V listopadu 1955 vystoupila jako Madama Butterly v Chicagu, o rok později poprvé zpívala v Belliniho Normě v newyorské Metropolitní opeře. Sklidila obrovské ovace, a právě tuto roli později kritikové označili jako stěžejní postavu jejího repertoáru.

Maria Callas měla úctyhodný hlasový rozsah tří oktáv, který jí umožnil zpívat ve všech polohách od koloratury po soprán. K jejímu hlavnímu přínosu opeře 20. století patřily právě nevšední koloraturní role do té doby téměř zapomenutých italských operních mistrů Vincenza Belliniho, Gaetana Donizettiho a Gioacchina Rossiniho. Pro svůj neobyčejný hudební a dramatický talent byla obecenstvem i kritikou označována za La Divina, tedy božská.

Role Normy jí však přinesla i první neúspěch. Když se 1. ledna 1958 probudila po silvestrovské oslavě, zjistila, že ztratila hlas. Do představení Normy v římské Opeře, kterého se měl zúčastnit i prezident, zbývalo 36 hodin. Divadlo nesehnalo náhradu a Maria Callas se po lékařském ošetření nakonec rozhodla vystoupit. Na konci prvního jednání však už nemohla zpívat a po přestávce se na scénu nevrátila. Obecenstvo jí to neodpustilo…

V 60. letech bylo zřejmé, že je Maria Callas vyčerpaná. Méně vystupovala a věnovala se především nahrávání desek. Kariéru ukončila v roce 1965 vystoupením v Londýně a v New Yorku v roli Pucciniho Toscy. Dalším neúspěchem byla i její role v Pasoliniho filmu Medea z roku 1969, který diváci i kritici vesměs odsoudili. Také její pěvecký návrat na světovém koncertním turné s tenoristou Giuseppem Di Stefano v letech 1973–1974 nedopadl – i přes celkem příznivé přijetí publikem – po umělecké stránce dobře. Naposledy se Maria Callas postavila na jeviště v japonském Sapporu 11. listopadu 1974.

Poslední léta svého života strávila v Paříži, kde zemřela na infarkt myokardu 16. září 1977 ve věku 53 let. Jak si přála, byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios.

Vztah Marie Callas s Aristotelem Onassisem připomínal antickou tragédii

V roce 1959 se Maria Callas fatálně zamilovala. Spálila za sebou všechny mosty, opustila manžela a začala žít s řeckým lodním magnátem a miliardářem Aristotelem Onassisem. Jednalo se o vztah plný lásky, vášně i nenávisti. Nejspíš i proto, že si oba byli velmi podobní. Oba byli urputní rváči se životem, v dětství se setkávali s ponižováním a nedůvěrou, ale nakonec se vyškrábali na vrchol.

Aristoteles Onassis byl egocentrický muž bažící po neomezeném vlivu. Skvělý rétor, vypravěč se smyslem pro humor, milovník zábavy, který své hosty dokázal bavit v pěti jazycích a od života si bral, co chtěl. Na jeho jachtě se s ním často a rádi plavili například Winston Churchill s manželkou a synem Randolphem, vévodkyně z Kentu s dcerou, Douglas Fairbanks, monacká kněžna Grace a kníže Rainier, Greta Garbo, Frank Sinatra, Eva Perónová, Gary Cooper. Obvykle nechyběla ani autorka vyhlášené společenské rubriky sledující život smetánky, Elsa Maxwellová. A byla to právě ona, která Callas s Onassisem seznámila v roce 1957 na plese v Benátkách.

Onassis Marii Callas zahrnoval zlatem, diamanty, vodil ji do společnosti. Jenže pak nastaly Callas problémy s hlasem a Onassisovi vadilo, že už není tou úspěšnou a obdivovanou ženou jako dřív. Podle dobových svědectví prý čím víc Callas Onassise milovala, tím víc jí pohrdal a veřejně ponižoval. Vrcholem bylo, když se začal stýkat s Jacquelinou Kennedyovou, vdovou po americkém prezidentovi, a zatímco s Marií se nikdy oženit nechtěl, Jacquelinu si po krátké známosti vzal.

Callas odmítala Onassisův nový vztah přijmout, posílala páru dopisy plné výhrůžek a nadávek, čekávala na ně na veřejnosti a tropila jim scény. Asi rok po svatbě Marii přiznal, že sňatek s Jasquelinou byl omyl a chtěl se k Marii vrátit. Zlomená a zahořklá Maria ho už ale zpátky nepřijala. Přesto jí Onassis těsně před svou smrtí odkázal několik milionů dolarů. Těch si ale zpěvačka už moc neužila, protože v té době už ani nevycházela ze svého pařížského bytu, kde tlumila žal alkoholem, prášky na spaní a cigaretami.

Foto: Profimedia