Tři a půl dne s Antonínem Dvořákem

Už po patnácté se letos v září uskuteční Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha, který je oslavou hudebního genia a světově nejuznávanějšího českého skladatele Antonína Dvořáka a v jehož rámci se v rozmezí od 8. do 25. září představí v pražských koncertních sálech celá plejáda špičkových sólistů, dirigentů, mezinárodně uznávaných orchestrů i komorních souborů.

Antonín Dvořák se už během svého života stal jedním z nejvýznamnějších evropských symfoniků a tvůrců oratorní a komorní hudby. Jeho díla byla od 80. let 19. století provozována špičkovými interprety v nejproslulejších hudebních centrech mnoha zemí Evropy, ve Spojených státech amerických, v Kanadě, Rusku a Austrálii. V závěru svého života byl Dvořák často označován za největšího žijícího hudebního skladatele.

Dvořák je v mezinárodním kontextu nejhranějším českým autorem. Položil základy české kantátové a oratorní tvorbě a byl prvním, kdo v širší míře seznámil Evropu s českou moderní hudební kulturou. Dvořákova hudba vyrůstá z českých kořenů, ale zároveň dosahuje světového rozměru, který přesahuje české hranice.

Během svého 62 let, 7 měsíců, 23 dnů dlouhého života napsal více než 200 opusů, z nichž se dochovalo 186 opusových celků. Pokud bychom ovšem mluvili o jednotlivých skladbách, najdeme jich více než 400 a jejich poslech by trval cca 85 hodin, tedy 3 a půl dne.

Noty všude, kam se podíváš, i na košilových manžetách

Antonín Dvořák měl ve zvyku vstávat velmi brzy (třeba i kolem páté hodiny ranní) a po procházce zasednout k práci na právě rozepsaném díle. Stávalo se ovšem často, že jej inspirace zastihla na velmi neobvyklých místech. Tak například hlavní téma první věty sedmé symfonie napadlo skladatele na nádraží při vjezdu slavnostního vlaku z Budapešti a osmou část Requiem (Lacrimosa) psal ve vlaku při své cestě do Londýna v květnu 1890.

Ostatně právě Dvořákova mimořádná záliba v lokomotivách bývá nejčastěji připomínanou skladatelovou zálibou. Dost možná, že její původ pramenil z raných dětských zážitků souvisejících se stavbou železniční trati, která procházela rodnou Nelahozevsí. Jeho zájem o vše, co souviselo se železnicí, ovšem někdy hraničil až s posedlostí. Vedl si například přesnou evidenci rychlíků z Prahy do Vídně a jeho obvyklým ranním rituálem byla procházka nad tunel, kterým vyjížděly vlaky z Hlavního nádraží.

Před svými cestami do zahraničí vždy pečlivě studoval jízdní řády a kombinoval různé spoje tak, aby cesta s přestupy zabrala co nejméně času. O jeho fascinaci lokomotivou ostatně svědčí i jeho slova: „Je složena z tolika částí, z tolika rozličných dílů a každý má svou důležitost, každý je na svém místě. I ten nejmenší šroubek je na svém místě a něco drží! Všechno má svůj účel a úlohu a výsledek je ohromný. Takovou lokomotivu dají na koleje, dají do ní uhlí a vodu, jeden člověk pohne malou pákou, velké se začnou hýbat a třebaže vagony mají váhu pár tisíc metrických centů, lokomotiva s nimi utíká jako zajíc. Všechny svoje symfonie bych za to dal, kdybych byl vynašel lokomotivu! “

Není divu, že tato Dvořákova záliba a obdiv došla po letech zpětného ocenění – v letech 1991–2018 byl po něm pojmenován český vlakový spoj kategorie EuroCity, jezdící mezi Prahou, Vídní a Grazem.

Inspirace dokáže velké mistry skutečně přepadnout kdykoliv a kdekoliv. Například Slovanský tanec č. 7 c moll, resp. jeho orchestrální verzi, si Antonín Dvořák poznamenal 1. srpna 1878 na vrcholu Špičák, kam si vyrazil během letního výletu s přáteli na Šumavě. A svůj proslulý Americký kvartet komponoval slavný skladatel během prázdninového pobytu ve Spillville v létě 1893 při procházkách ke Krocaní řece, přičemž si okamžité nápady si zaznamenával – z nedostatku jiného právě dostupného materiálu – na manžety u košile.

Hledám Dům holubí….

Další velkou zálibou Antonína Dvořáka byl chov holubů, jemuž se věnoval při svých pobytech na letním sídle ve Vysoké. Nesledoval ovšem žádný konkrétní chovatelský cíl; chtěl mít ve svém holubníku zástupce všech druhů. Choval například i tzv. anglické voláče a parukáře, které získal přímo z jejich domoviny. Na jednom z koncertů v Anglii, na němž Dvořák dirigoval své vlastní skladby, byli totiž přítomni i členové anglické královské rodiny, a jeden z hodnostářů se během přestávky vyptával Anny Dvořákové, co má její manžel nejraději. Že by to ráda věděla sama královna. Anna popravdě řekla, že jeho velkou láskou je chov holubů, a tak brzy po návratu do vlasti obdržel Dvořák královskou zásilku dvou párů anglických voláčů a čtyř párů parukářů.

Dvořák se o své miláčky svědomitě staral, a pokud právě nebyl ve Vysoké, vedl čilou korespondenci s vysockým havířem Hodíkem, kterého ustanovil správcem domu a zahrady, a zasílal mu řadu pokynů, jak se o holuby starat, aby se jim dostalo co nejlepší péče.

Strach z otevřeného prostoru a láska k tabáku

Zajímavé je, že přesto, že předchozí zmínky dokládají, že Dvořák navštěvoval nádraží, přístavy i horská sídla, podle vzpomínek Dvořákových současníků skladatel trpěl agorafobií, tedy strachem z otevřených prostor, náměstí, rušných ulicí apod. A to dokonce do té míry, že ke konci života se tato porucha stupňovala tak, takže ho při cestách z konzervatoře museli někdy doprovázet jeho studenti.

Ani slavným se nevyhýbají drobné neřesti. Antonín Dvořák totiž rád a často kouřil, nejraději dýmku. To ovšem jeho žena Anna neviděla ráda a s dýmkou jej vyháněla z domu. Proto doma kouřil raději cigarety. Dochoval se skladatelův, těžko říci, zda doslovně míněný, výrok na adresu jednoho studenta: „Vy nekouříte? Tak to z vás nebude žádný komponista. Kdo komponuje, musí kouřit!“

Foto: Profimedia