Variace na téma II: Rusalky a jiné vodní živly

Dnešním dílem Variací se ponoříme – a to doslovně – do tématu, které by mohlo vydat na mnoho a mnoho dílů. Rusalka, vodní víla nebo nymfa, Siréna, najáda, Ondina, mořská panna, Loreley... Lidé jim dávali od nepaměti nejrůznější jména – a byli přesvědčeni o jejich existenci, jak praví prameny. Vodní víly tvoří námět mýtů a pohádek, příběhů, pověstí, které se zase staly zdrojem uměleckých ztvárnění od básní přes operu až po skladby instrumentální.

Kdo je rusalka? Stručně řečeno ženská bytost, jejímž domovem je voda. Rusalek známe mnoho druhů: jsou sladkovodní i mořské, libující si v potocích nebo řekách. Podobají se lidem, s jediným – zato významným – rozdílem: nemají duši.

Snad ani jeden příběh (kromě Disneyho) nekončí šťastně. Maximálně dospěje k jakés takés katarzi, jako opera Antonína Dvořáka (1841–1904). U ní se na okamžik zastavíme. Fotografie zobrazuje její první představitelku Růženu Maturovou (1869–1938).

Růžena Maturová, první Rusalka. Dvořákova opera měla premiéru 31. března 1901 v Národním divadle

Psaly se poslední dny devatenáctého století a o tom, že vážený skladatel Dvořák hledá libreto k nové opeře, dal veřejnosti vědět ředitel Národního divadla. Tehdy vycítil svou šanci Jaroslav Kvapil (1868–1950) – básník, dramatik, libretista a režisér s mimořádným rozhledem. Odvážil se Mistrovi nabídnout své libreto, v němž se inspiroval Andersenovou pohádkou. Libreto, které předtím kvůli zaneprázdněnosti odmítl jak Oskar Nedbal (1894–1930), tak Josef Suk (1894–1935), J. B. Foerster (1859–1951) i Karel Kovařovic (1862–1920), se u Dvořáka setkalo se zájmem zprvu jen zdvořilým, brzy se však skladatel dal slyšet, že mu jde práce od ruky a píše „pln nadšení a radosti“.

Není divu – libreto Jaroslava Kvapila mělo nejen výsostnou básnickou kvalitu a dramatický spád, ale ve skladateli musely zarezonovat i další motivy: pohádkový příběh, ohlasy Erbenových balad, přírodní scenérie i téma jedince odcizeného lidské společnosti.

Námět Dvořáka inspiroval ke kompozici impresionisticky bohaté partitury. Jedinečným způsobem kouzlí pohádkovou atmosféru, partitura je naplněna melodickou fantazií a mistrovskou instrumentací. Jak sugestivně například vystihnul hru vln – třeba v Rusalčině árii „Sem často přichází“!

Od práv k hudbě

Vraťme se na začátek 19. století. Roku 1811 vyšla povídka Undina Friedricha de la Motte Fouqué (1777–1843), považovaná za jeho nejlepší dílo. Právě tato Undina se zalíbila romantikovi Ernstu Theodoru A. Hoffmannovi (1776–1822). Hoffmann vystudoval práva, byl však mnohem více skladatelem, hudebním kritikem, dramatikem, dirigentem, spisovatelem fantastických povídek a románů (které zase inspirovaly například Roberta Schumanna) a mnohým jiným. Jeho opera Undina měla premiéru roku 1816.

Příběh si přímo říká o scénické zpracování, však se jej také chopili například Richard Wagner (opera Víly), Albert Lortzing (1801–1851), a další, dnes zapomenutí skladatelé.

Toto je velmi podařený „cikánský tanec" z Rusalky podle Puškina ruského skladatele Alexandra Dargomyžského (1813–1869).

Kontrast lidského a nadpřirozeného světa

Vodní hrátky i napětí obsažené v kontrastu vodní versus lidský svět – to lze vyjádřit nejen operou, ale jen pomocí nástrojů.

Německý romantický skladatel Carl Reinecke (1824–1910) byl dirigent, pedagog a klavírista. Vedl lipský Gewandhaus a studoval u něj náš Leoš Janáček (1854–1928). Reinecke zkomponoval vděčnou sonátu pro flétnu a klavír nazvanou Undine, která je oblíbeným koncertním kusem. První větu v ukázce hraje flétnový mág Emmanuel Pahud (52), doprovází Yefim Bronfman (64). Zvuk flétny, krystalicky čistý a pohyblivý, je chladný jako vodní hladina a romantické vzepjetí melodie a klavírního arpeggia zase probouzejí dojem rozbouřených vln.

Inspirace pro impresionisty

Voda sama o sobě, a tedy také vodní nymfy byly vítanou záminkou pro francouzské impresionisty, aby z nástroje (v tomto případě klavíru) dostali nové barvy a zvuky.

Jsou tady oba: Maurice Ravel (1875–1937) i Claude Debussy (1862–1918). Debussy byl vodním živlem fascinován a ztvárnil jej několikrát. Jeho klavírní preludium má název Ondine. Prchavé motivy, vodní spršky a neuchopitelná nálada – taková rusalka má jistě daleko do té naší, české, která si notuje o měsíčku pěkně v E dur.

Ravelova stejnojmenná klavírní skladba je součástí rozměrného cyklu Kašpar noci (Gaspar de la nuit). Jeho závěrečná část Scarbo má pověst jedné z nejobtížnějších klavírních skladeb vůbec. Jak je vidět, ani Ondine nedá pianistovi vydechnout. Autor klavírních Vodotrysků zde dosahuje pozoruhodných efektů, například když se „vyvalí vlny zdola".

Na závěr tohoto rusalčího defilé (spousta kandidátek tentokrát zůstala v zákulisí) představujeme jedno zapomenuté dílo. Všechny tři opery Maxe Brucha (1838–1920) postihl stejný osud. Alespoň Loreley (původně ji měl komponoval Mendelssohn) sporadicky ožívá a dočkala se i této skvělé nahrávky. Hlavní postavou zde není vodní víla, ale venkovské děvče Lenore, které kvůli zradě milého propůjčí svou duši vodním duchům Rýna.

Poslechněte si sbor Ave Maria z I. jednání.

Foto Profimedia a Archiv Národního divadla