Variace na téma XII: Bella Italia

Někdo si z Itálie vozí kabelky, jiný sklo a všichni se snažíme dovézt nějaké ty pochoutky, které tam na italském slunci chutnají tak neobyčejně, abychom si pak doma připomněli tamní atmosféru.

Také italská hudba je takovou specialitou. A za mistry italské hudební „kuchyně" jezdili muzikanti z celého světa, aby se přiučili oné kantabilitě, přirozenosti melodií, živým rytmům a mnohému dalšímu. Absolvovat Grand tour po Itálii bylo skoro povinností každého intelektuála od doby renesance dál, a pro skladatele obzvlášť.

Dnes tedy vynecháme celou obrovskou pokladnici originální italské hudby a zaměříme se na neitalské komponisty.

Co se Wolfgang naučil v Itálii

V letech 1769 až 1773 podnikl mladý Wolfgang Amadeus Mozart a jeho otec Leopold tři cesty do Itálie. První, patnáctiměsíční turné, bylo financováno z představení pro šlechtu a z veřejných koncertů a zahrnovalo nejvýznamnější italská města. Druhá a třetí cesta vedla do Milána, kde měl Wolfgang dokončit opery, které tam byly objednány při první návštěvě.

Z hlediska Wolfgangova hudebního vývoje byly cesty značně úspěšné a jeho talent byl oceněn poctami, mezi něž patřil papežský rytířský titul a členství v předních filharmonických společnostech.

Během prvního turné byla Wolfgangova vystoupení dobře přijata a jeho skladatelský talent byl oceněn zakázkami na tři opery pro milánské Teatro Regio Ducale, z nichž každá zaznamenala úspěch u kritiky i publika. Seznámil se s mnoha předními italskými hudebníky, včetně proslulého teoretika Giovanniho Battisty Martiniho, u něhož studoval v Boloni. Také zde potkali Josefa Myslivečka.

Leopold doufal, že Wolfgang a možná i on sám získají prestižní místo na některém z italských habsburských dvorů. V tomto ohledu však cesty úspěšné nebyly.

Díla z této rané tvorby WAM nejsou uváděna tak často - konkurují jim ostatní geniální skladby. V roce 2006 vzkřísil Mozartovu operu Mitridate, re di ponto z roku 1770 Salcburský festival. Hrají skvělí Les musiciens du Louvre pod vedením Marka Minkowského.

Sedmdesát let před Mozartem pobýval na Apeninském poloostrově mladý Georg Friedrich Händel. Působil hlavně v Římě, ale zakázky toho či onoho druhu ho zavedly také do Florencie, Benátek nebo Neapole. A jako talentovaný skladatel a společensky obratný mladý muž si snadno získal mecenáše, především mezi kardinály.

Pastva pro oči

Snad nejpozoruhodnějším dílem, které Händel v Římě zkomponoval, bylo oratorium La Resurrezione, dramatické zpracování Kristova zmrtvýchvstání. Dílo vzniklo na objednávku markýze Ruspoliho a mělo premiéru o Velikonoční neděli roku 1708 v hlavním sále jeho paláce. Na inscenaci se nešetřilo, musela být skutečně impozantní. Takto parafrázuje dobové dokumenty Christopher Hogwood ve své skvělé knize o Händelovi:

„Nad proscéniem byl zavěšen dlouhý karton, sahající od jedné zdi ke druhé, ozdobený cheruby, palmami a listovým ornamentem ve žlutém a karmínovém chiaroscuru. Uprostřed byl medailon s názvem oratoria - čtyřicet šest písmen ve čtyřech řádkách, každé písmeno asi 18 cm vysoké; písmena byla vystřižena a podložena průsvitným papírem a zezadu osvětlena sedmdesáti lampičkami. (...) Zlatým hřebem dekoratérského umu byl namalovaný plátěný prospekt, čtverec asi 4x4 metry, představující osoby z Händelova oratoria."

K doplnění této pastvy pro oči byl zjednán obří orchestr pod vedením houslisty Arcangela Corelliho.

Pohled z Florencie

Italských pobytů ruského skladatele P. I. Čajkovského bylo mnoho. Procestoval ji z velké části. Poprvé se tam vydal v roce 1874, kdy navštívil také hlavní město Řím. „Při procházce městem jsem viděl památky hlavního města, tj. koloseum, termální lázně, Kapitol, Vatikán, Pantheon a konečně vrchol lidského génia, katedrálu Petra a Pavla."

Italské capriccio vzniklo při pobytu na přelomu let 1879-80. Skladatel použil některé motivy, které během návštěvy Itálie slyšel.

A ještě jednu „pohlednici" nám Čajkovskij zanechal. Vzpomínka na Florencii je smyčcový sextet, s nímž se autor dost potrápil. možná proto, že mu v Petrohradu už nepomáhala bezprostřední blízkost italského nebe, moře a vůní.

Vidět Neapol a ...

Město ve stínu Vesuvu, které vynikalo spíše špínou a nepořádkem, bylo prolezlé nemocemi, které sem zavlekli námořníci. A přesto místo jedinečné kultury, také hudební. Tarantella, typický neapolský tanec, si našla cestu do klasické hudby prostřednictvím Franze Liszta (jeho Tarantella je uvedena níže), ale také Fryderyka Chopina. Jde - podle Roberta Schumanna - o „nejextravagantnější Chopinovu skladbu".

Ostrov mrtvých

Téma Itálie je dobrou záminkou uvést jednu z nejsugestivnějších skladeb romantismu - překvapivě ne tak populární. Hodila by se nám i do tématu „Hudba ovlivněná obrazy", které v některých příštích Variacích na téma také pojednáme.

Vše začíná u švýcarského malíře Arnolda Böcklina, považovaného za jednoho z nejvýznamnějších výtvarníků 19. století. Böcklin pobýval v Itálii, konkrétně v Římě i v sicilském Palermu. Ateliér měl také ve Florencii. Z okna se díval na místní Anglický hřbitov (na snímku). Bohužel zde spočinula i jeho malá dcera.

Fantazie umělce z tohoto výhledu a hlavně z jeho atmosféry stvořila malbu, která (především jako černobílá reprodukce) ještě na počátku 20. století zdobila domácnosti po celé Evropě. Loďku, v níž stojí bělostná zahalená postava, naviguje veslující (Chárón?) k bráně ostrova s vysoko čnějícími cypřiši (asociujícími odpradávna truchlení a hřbitovy). Zde je:

Jednu takovou reprodukci zahlédl při pobytu v Paříži roku 1907 klavírista a skladatel Sergej Rachmaninov. Inspirovala ho ke kompozici symfonické básně, jejíž působivost spočívá hlavně ve zneklidňujícím pětidobém taktu. Motiv má znázorňovat neustálý pohyb vesel onoho nevítaného převozníka.

Mimochodem, tento Böcklinův obraz (sám jím byl fascinován a vytvořil několik variant) zapůsobil na dlouhou řadu scénografů, výtvarníků i básníků. Fascinoval Freuda i Hitlera...

Wagnerova pohřební gondola

Snad nebude vadit, když zůstaneme u podobné tematiky. Tedy tematiky pohřební, ale také vodní. Ocitáme se v Benátkách, přímo na Canale grande, na sklonku roku 1882. Ve zdejším Palazzo Vedramin (na dobovém snímku) je hudebník Franz Liszt hostem u neméně slavného skladatele Richarda Wagnera. Zvláštní setkání - tchán jen o dva roky starší než jeho zeť. Oba dva trápily zdravotní problémy. Vztah, který měl za sebou bouřlivé peripetie. I tak Liszt považoval za nutné propagovat Wagnerovu hudbu, kterou měl za geniální.

S výhledem na Canale grande, kde mu před očima denně proplouvaly gondoly s těly nebožtíků, komponuje Liszt jednu ze svých pozoruhodných pozdních skladeb, v nichž vyzývá hranice tonality a harmonie. Skladba, která se brzy dočká úpravy pro violoncello a klavír, dostane název La lugubre gondola, Pohřební gondola.

Lisztova skladba se stala jakousi předtuchou: krátce poté, co se s Wagnerem v Benátkách rozloučil, tento zemřel. A z nádraží Santa Lucia jeho ostatky vezla... pohřební gondola.

Zdali Liszt tehdy v magických Benátkách vzpomínal také na svá mladá léta naplněná putováním? Tehdy byl mladý, zamilovaný a oslavovaný pianista.

Lisztův „cestovní deník v tónech": Léta putování - Druhý rok, Benátky a Neapol, 3. část Tarantella

S putováním po Itálii se rozloučíme mistrovskou symfonií Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Mendelssohn odjel do Itálie v říjnu 1830. Cesta trvala deset měsíců - začal v Benátkách a pokračoval na jih do Říma, cestou se zastavil v Bologni a Florencii. Během svého pobytu v Římě byl svědkem korunovace papeže Pia VIII. a městských slavností během Svatého týdne (týden před Velikonocemi). Z Říma pokračoval do Neapole, kde navštívil Pompeje a přes Janov a Milán se vrátil do Německa.

Své dojmy z cesty zaznamenal v řadě akvarelů a skic - Mendelssohn byl slušný amatérský kreslíř - a v symfonii. Až na závěrečnou větu není v symfonii nic zvlášť italského. Dílo se spíše snaží zprostředkovat řadu dojmů z Itálie - středomořské slunce, náboženskou vážnost, monumentální umění a architekturu a otevřenou krajinu.

Vychutnejte si ji.

Foto Profimedia a Wikimedia Commons