Variace na téma XV: Když se klasika zaplete s jazzem

Člověk nemusí být odborník, aby v hudbě mnoha skladatelů 20. století postřehl vlivy „nevážné" hudby – jazzu. Jazzová hudba byla fenoménem, který zachvátil Ameriku i Evropu a nezůstal bez odpovědi v koncertních síních. Vždyť jazzová hudba nabízela - řečeno slovy Jaroslava Ježka – „smyslovou svůdnost obsahu, exotičnost barev, zvuků a rytmů."

Dnes si představíme skladby zejména z období 20. a 30. let 20. století, a i když se jazzová hudba zrodila ve Spojených státech amerických, naším výchozím bodem bude Paříž, onen tavicí tyglík národů, kultur, vůní a chutí.

„Prudký úder impresionismu"

Když Bohuslav Martinů v roce 1923 odcestoval díky stipendiu do francouzské metropole, zaznamenal, že jazz tam uštědřil „prudký úder měkké lyrice impresionismu."

Nejen jazz ovšem vládl městu nad Seinou, ale také Stravinský, Ravel, Pařížská šestka, Satie, Josephine Baker, zvukový film, Ruský balet, Moulin Rouge a jazzové kluby... A třiatřicetiletý skladatel se atmosférou Paříže nechává pohltit.

Nejsilněji jsou jazzové podněty u Martinů cítit v Jazzové suitě, ale také v baletech Kuchyňská revue a Natáčí se!.

Když je řeč o tvrdém úderu impresionismu, i jeho čelný představitel Claude Debussy je autorem skladeb, v nichž zní řekněme proto-jazz, tehdy spíše pod vlivem ragtimu: Colliwog's Cakewalk (Šaškův cakewalk).

Trasa Paříž-New York

Zatímco se evropští skladatelé učili jazzovat, řada z nich se také za tímto účelem vydala přes oceán, v roce 1926 navštívil Paříž americký hudebník George Gershwin, aby pochytil něco z tamní elegance. Maurice Ravel, který se měl stát jeho mentorem, usoudil, že pro mladého muže bude lepší „zůstat prvotřídním Gershwinem, než stát se odvarem z Ravela". A měl pravdu. Z Francie si Gershwin přivezl posílené sebevědomí – a pařížské automobilové klaksony. Těm dal prostor ve suitě Američan v Paříži.

Dílo mělo premiéru v roce 1928 a bylo přijato se smíšenými ohlasy. Autor k tomu řekl něco v tomto smyslu: „Lidi, nehledejte v tom Beethovenovu symfonii, tohle vás nemá pohnout k slzám, je to lehké a veselé."

Hudba Gershwinova Američana v Paříži byla zvěčněna na stříbrném plátně v roce 1951 stejnojmenným oscarovým snímkem s Genem Kellym a Leslie Caron.

Opačným směrem než Gershwin, tedy z Paříže do Harlemu, do srdce jazzové hudby, putoval francouzský skladatel Darius Milhaud. Když totiž doma poprvé uslyšel americkou jazzovou kapelu, byl podle vyprávění tak uchvácen, že musel odjet do New Yorku, aby trávil čas v klubech a barech, stýkal se s jazzovými hudebníky. Po návratu do Francie začal psát v tom, co nazýval „jazzovým idiomem". Dokonce i nástrojové obsazení čerpá z jeho vzpomínek na New York.

Milhaudova baletní hudba odkazuje na africké mýty a využívá prvky jazzu, blues a cakewalk. Ovšem s autentickým Harlemem si ji nespletete: na to byl Milhaud až moc Francouzem.

Schulhoff, Ježek

Abychom ale nezůstali jen v Paříži. Jazzové horečky nezůstaly pochopitelně ušetřeny ani další metropole. Berlín, kde vládla levicová avantgarda a dadaismus, byl na chvíli domovem pražského rodáka Ervína Schulhoffa. Skvělý klavírista z německé židovské rodiny nasával i další vlivy, jimiž předválečná doba hýřila. Jazz se otiskl do půvabné Hot Sonate pro altový saxofon a klavír.

Pro klavír sólo napsal Schulhoff například těchto 5 jazzových etud. Virtuózní hraní! A repertoár, který ještě čeká na objevení.

Zůstaneme-li v domácí kotlině, nesmíme mezi jazzem posedlými muzikanty vynechat Jaroslava Ježka. Jazz objevil v Paříži a stal se jeho „apoštolem". Jeho hity, komponované pro Osvobozené divadlo, zná skoro každý a nebýt předčasné smrti, mohl se tento génius stát v USA druhým Gershwinem. Nesmrtelný Bugatti-Step je poctou značce závodních automobilů a Elišce Junkové.

Na příkladech, které jsme pro vás vybrali, je znát zejména okouzlení typickými rytmy jazzových tanců – charlestonu, blues, ragtimu, tanga apod. Ale esence jazzové hudby je ještě v něčem jiném: jde o improvizaci, kouzlo okamžiku, svobodu v harmonii. A hravost především.

Švýcar Paul Hindemith (většinu života žil v Paříži) zkomponoval orchetrální Ragtime, v němž cituje téma Bachovy fugy. Políček géniovi? Spíše roztomilá pocta...

Chameleon Stravinský

Igor Stravinskij, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, byl hudebním chameleonem. Inspiroval se mnoha styly a integroval je do svého vlastního kompozičního jazyka, včetně prvků ruského folkloru, renesanční hudby, dvanáctitónové techniky, neoklasicismu a jazzu.

Na konci desátých let 20. století Stravinskij ještě neslyšel jazzovou hudbu naživo, ale zaujaly jej partitury, které si jeho přítel, dirigent Ernest Ansermet, přivezl z USA. Pravděpodobně se jednalo o přepisy raného ragtimu, klavírního žánru, kterým se proslavil Scott Joplin.

Stravinského Piano-Rag-Music (1919) už integruje ústřední prvek jazzu: improvizaci. Mnohem pozdější Ebony Concerto pro klarinet a jazzový band z roku 1945 Stravinskij napsal pro jazzového kapelníka Woodyho Hermana (ten na první zkoušce prý plakal, protože místo jazzových not, na které byl zvyklý, dostal do ruky „čistého Stravinského" a partitura se mu zdála nehratelná).

Koncert je napsán podle vzoru barokního concerta grossa a zahrnuje jazzové styly oblíbené v době války. Slovo „ebenový" v názvu podle skladatele neodkazuje k materiálu, z něhož je vyroben klarinet, ale k barvě kůže černošských hudebníků.

I když jazzová hudba vzešla z imperiální Ameriky, v Sovětském svazu se těsně před druhou světovou válkou rozhodli založit Státní jazzový orchestr. Dvě suity Dmitrije Šostakoviče byly psány právě pro toto těleso. Jejich historie je spletitá: partitura Jazzové suity č. 2 se za války ztratila, byla zrekonstruována podle klavírního partu. Mezitím ale pod názvem Jazzová suita č. 2 kolovala jiná hudba, která se správně jmenuje Suita pro smíšený orchestr. Nejznámější z ní je Valčík, který použil Stanley Kubrick ve filmu Eyes Wide Shut.

Několika ukázkami jsme zdaleka nevyčerpali téma „vpádu" jazzu do klasické hudby. Poté, co jazz naboural některé „přirozené" kompoziční zákonitosti, se tyto dvě sféry se ovlivňovaly navzájem a dnes už těžko rozlišíme, co je sofistikovaný jazz a co „klasická" soudobá hudba.

Zůstala nám řádka skladeb z první poloviny 20. století, z nichž je znát prvotní okouzlení skladatelů a dotek jedinečné atmosféry meziválečné doby.

Foto Profimedia