Variace na téma XVI: Učitelé a žáci

Jména jako Christian Gottlob Neefe, Friedrich Wieck, Nadia Boulangerová, Simon Sechter, Johann Joseph Fux či Padre Martini jsou prakticky neznámá, kromě úzkého okruhu hudebních historiků.

Ale díky nim povstaly osobnosti, jejichž jména naopak zná skoro každý.

Bach a zase Bach

Johann Sebastian Bach svou genialitou přezářil celou svou epochu, stal se etalonem, jehož velikosti se nikdo ani nepřiblížil. Jak ale dosáhl svého umění v době, kdy komponování bylo hlavně řemeslem?

Mladého Johanna nemuseli posílat nikam daleko: Celý rod Bachů, včetně strýčků, pradědů, bratranců i sourozenců, byl hudební. Lze si snadno představit, že v domácnosti zněla hudba, opisovaly se noty, zpívalo se, hrálo a diskutovalo o hudbě takřka nepřetržitě. Když otec Johanna Sebastiana zemřel, bylo chlapci necelých deset let a ujal se ho nejstarší bratr Johann Christian Bach, pod jehož vedením se naučil dobře hrát na cembalo. Další hudební vzdělání absolvoval v Lüneburgu, kde ho dva roky vyučoval jeden z nejlepších varhaníků Georg Böhm. Dá se říci, že se ocitl v pravý čas na pravém místě. Tou dobou zde instalovali nové varhany a Bach vše kolem toho intenzivně vnímal - později bude sám žádán, aby dohlížel na stavbu a dispozici nástrojů. Varhaníci, které měl možnost slyšet, byli ti nejlepší a školní knihovna skýtala možnost poznat partitury mistrů nejrůznější provenience.

Úspěchů žáka Beethovena se nedožil

Christian Gottlob Neefe se narodil v saském Chemnitzu. Stal se žákem skladatele Johanna Adama Hillera, pod jehož vedením napsal své první komické opery. V roce 1776 nastoupil do divadelní společnosti divadla v Drážďanech a po svém učiteli Hillerovi zdědil místo hudebního ředitele. Později se stal dvorním varhaníkem v Bonnu. A zde se potkává s malým Ludwigem van Beethovenem, synem dvorního zpěváka. Začal jej učit na klavír a dohlížel na jeho první kompozice. Rychle rozpoznal Beethovenův mimořádný talent a zajistil mu místo asistenta dvorního varhaníka. Takže v době, kdy byl jeho učitel na cestách se zájezdovou operní společností, získával Beethoven zkušenosti s veřejným hraním již ve velmi raném věku.

Neefe Beethovena učil hře na klavír i základům kompozice a seznámil ho s díly J. S. Bacha, C. P. E. Bacha a Mozarta. V hudebním časopise „Magazin der Musik“ Neefe o mladém Beethovenovi v březnu roku 1787 prorocky napsal: „Tento mladý génius si zaslouží pomoc, která mu umožní cestovat. Kdyby pokračoval tak, jak začal, jistě by se stal druhým Wolfgangem Amadeem Mozartem.“ A Beethoven na svého učitele nezapomněl. Už z Vídně na podzim roku 1793 mu píše: „Kdybych se někdy stal velkým mužem, budete mít i Vy podíl na mém úspěchu.“

Bohužel, tohoto triumfu se Neefe už nedožil, zemřel roku 1798 příliš mladý na to, aby se dozvěděl o pozoruhodné kariéře, kterou jeho mladý žák ve Vídni zahájil.

Přísný pan otec

Když se Robert Schumann definitivně rozhodl, že pověsí práva na hřebík a stane se koncertním pianistou, vybral si nejlepšího učitele, jaký byl v té době k dispozici. Friedrich Wieck byl progresivní pedagog, jehož nejlepším „marketingovým nástrojem“ byla jeho dcera Clara, kterou vychovával sám. Pod otcovým vedením vyrostla v jednu z nejlepších pianistek své doby a také komponovala. Setkání s Wieckovými Schumanna ovlivnilo na celý život. Sice se pianistou nestal (zničil si ruku špatným cvičením), ale přes protesty otce, které nakonec dospěly až k soudu, se s milovanou Clarou oženil a stvořili výrazný pár hudebního světa (přičemž až do Schumannovy smrti byla Clara tím slavnějším z obou). I když později Clara ve svých vzpomínkách a dopisech svého otce spíše omlouvala a cítila vděk za to, čemu ji naučil, historie vůči němu není tolik shovívavá. Friedrich Wieck, který mohl vejít do dějin hudby jako skvělý pedagog, získal bohužel nálepku až šíleně usurpujícího otce a tchána.

Antonín Dvořák

Pro další případ, kdy se z učitele stal tchán, nemusíme chodit daleko. Josef Suk byl v letech 1891-92 žákem Antonína Dvořáka na pražské konzervatoři a jeho učitel ho také zval k pobytům na svém letním sídle na Vysoké. Tam měl mladý muž možnost vídat i Dvořákovu nejstarší dceru Otilii, která se nakonec stala jeho ženou. Štěstí netrvalo dlouho. Nejprve nečekaně zemřel uctívaný Mistr Dvořák (1904) a po něm i Otilie, která ve svých sedmadvaceti letech podlehla srdečnímu selhání. Citlivý Suk se z těchto otřesů již nikdy docela nevzpamatoval. Hloubku jeho žalu nejlépe dokládá smuteční symfonie Asrael, jakási hudební tryzna za Dvořáka a Otilku, kde cituje ústřední téma Dvořákova Requiem.

Antonio Salieri

Salieri rozhodně nebyl nešťastným bručounem, jak ho líčí Formanův snímek Amadeus, ale naopak velmi příjemným společníkem a velkorysým člověkem, který učil mnoho svých žáků zdarma. Na prestižním seznamu jeho studentů figuruje Beethoven, kterého učil dva roky, a také Franz Schubert, Giacomo Meyerbeer a mladý Franz Liszt. Sám Salieri, Ital z okolí Verony, který zakotvil ve Vídni, je autorem opravdu velkého množství pozoruhodných skladeb. Měl ale tu „smůlu“, že byl současníkem snad největšího úkazu v hudební historii – Wolfganga Amadea Mozarta.

Padre Martini

V osobnosti Antonia Salieriho se setkávají velké tradice italské hudby. Jeho prvním učitelem byl starší bratr Francesco Antonio, který byl žákem Giuseppa Tartiniho. Dalším jeho učitelem byl místní varhaník, žák znamenitého hudebníka „padre“ Martiniho. Giovanni Battista Martini pocházel z Bologni, vyhlášeného kulturního a studentského centra. V devatenácti letech zde získal místo kapelníka v bazilice sv. Františka, ale zároveň pokračoval ve studiu filosofie, matematiky i lékařství. Byl vášnivým sběratelem hudební literatury: shromáždil sbírku cca 17 000 svazků!

Martini vyučoval skladbu v tradicích staré římské kompoziční školy. Jeho věhlas přiváděl do Boloni mnoho předních evropských hudebníků, ať už pro radu nebo pro delší studium. Mimo jiné u něj konzultoval i Leopold Mozart pokračující kariéru syna Wolfganga Amadea. Studovali u něj takoví skladatelé jako Johann Christian Bach, André Ernest Modeste Grétry, Niccolò Jommelli, Josef Mysliveček.

Z vlastní Martiniho tvorby se příliš nezachovalo a když, tak v rukopisech. Jeho pedagogický význam je však nepřekonatelný.

Nadia Boulanger

Na titulním snímku líbá dojatý Leonard Bernstein ruku své učitelce, z jejíchž rukou právě obdržel Řád čestné legie. Nadia Boulanger, žačka Gabriela Faurého a sestra mimořádně talentované skladatelky Lili Boulanger, se rozhodla, že na rozdíl od velmi talentované sestry její silnou stránkou bude pedagogická činnost. Seznam těch, kteří se k ní do Paříže přijeli učit, je mimořádný: od modernistů George Antheila a Elliotta Cartera až po minimalistu Philipa Glasse; od průkopníka tanga nuevo Ástora Piazzolly až po jazzového Donalda Byrda. Kromě toho byla první ženou, která řídila mnoho významných amerických a evropských orchestrů.

„Nejvlivnější učitelka od dob Sokrata“ – tak popisuje Nadiu Boulanger jeden z předních současných skladatelů. Ač se to zdá nepravděpodobné, tato nenápadně vyhlížející dáma rumunského, ruského a francouzského původu, která se narodila v roce 1887 a dožila se 92 let, skutečně nakonec formovala zvuk moderního světa.

Seznam jejích hudebních žáků se dá přirovnat k síni slávy 20. století. Leonard Bernstein. Aaron Copland. Quincy Jones. Astor Piazzolla. Philip Glass. John Eliot Gardiner. Daniel Barenboim. Elliott Carter. Všichni tito hudební velikáni, kteří jsou tak rozdílní a přesto svým způsobem přelomoví, studovali u Boulanger. Dala jim přísné základy akademické hudební analýzy, ale zároveň každému z nich umožnila najít vlastní osobitý jazyk: možná právě to je definice velkého učitele.

Foto Profimedia