Variace na téma XXI: Pokoj věčný

Jak to bylo s Mozartovým Requiem a jaká další zhudebnění mše za zemřelé stojí za slyšení.

Když se řekne Requiem, každý, kdo se alespoň trochu vyzná v klasické hudbě, odpoví jedním dechem "Mozart". Jeho zhudebnění zádušní mše zpopularizovala legenda o tajemném objednavateli skladby a závistivci, který usiloval o skladatelův konec. Takto je příběh zvěčněn i ve slavném Formanově filmu Amadeus.

Legendu vypustila do oběhu vdova

Skutečnost není tak barvitá. Antonio Salieri Mozarta neotrávil a objednatelem Requiem byl hrabě Franz von Walsegg. Proč dělal s objednávkou tajnosti? Pravděpodobně chtěl skladbu po odevzdání vydávat za svou, jak to udělal už před tím. Za většinu historek obklopujících Requiem je zodpovědná vdova po skladateli, Constanze. Ta také zadala dokončení skladby Mozartovu žákovi F. X. Süssmayrovi. Takto Requiem známe a nejčastěji posloucháme.

Zde je ukázka Mozartova rukopisu titulní strany.

I po Süssmayrovi se o dokomponování pokoušeli další skladatelé. Pro první provedení Requiem v Riu de Janeiru v prosinci 1819 zkomponoval rakouský skladatel Sigismund von Neukomm větu založenou na materiálu Süssmayerovy verze. Zahrnuje hudbu z různých částí, převážná část skladby se odehrává na "Libera me", text, který se tradičně zpívá po mši Requiem, a končí reprízou "Kyrie" a závěrečným "Requiescat in pace". Je to zvláštní melanž známé a nové hudby.

Neukommův současník a Mozartův žák Ignaz von Seyfried složil vlastní, Mozartem inspirovanou "Libera me" pro provedení na pohřbu Ludwiga van Beethovena v roce 1827.

Praha se rozloučila důstojně

A jaké Requiem zpívali Mozartovi? Žádné. Jeho pohřeb popsal Joseph Deiner ve vídeňském Morgen-Post 28. ledna 1856:

"Noc Mozartovy smrti byla temná a bouřlivá; také na pohřbu začalo bouřit. Pršelo a sněžilo zároveň, jako by příroda chtěla dát najevo svůj hněv na současníky velkého skladatele, kteří se na jeho pohřeb dostavili v mimořádně malém počtu. Rakev doprovodilo jen několik přátel a tři ženy. Mozartova manželka nebyla přítomna. Těchto několik lidí s deštníky stálo kolem rakve, kterou pak odnesli přes Grosse Schullerstrasse na hřbitov svatého Marxe. Protože bouře byla stále silnější, rozhodlo se i těchto několik přátel, že se u Stubenské brány otočí, a vydali se ke Stříbrnému hadu."

Legenda o tom, že byl hudební velikán pohřben do hromadného hrobu chudiny, je také legenda. Ale určitě si zasloužil důstojnější rozloučení. Takové mu přichystali v Praze, městě, které tolik oblažil svou hudbou a přítomností.

Jen pár dní po skladatelově úmrtí (zemřel 5. 12.), 14. prosince 1791 uspořádal orchestr Stavovského divadla v malostranském chrámu sv. Mikuláše smuteční tryznu, na níž se sešly na čtyři tisíce lidí. Na této smuteční slavnosti zaznělo toto Requiem skladatele Antonína Rösslera-Rosettiho.

K poctě slavného skladatele hrálo 120 nejlepších pražských hudebníků a sólo zazpívala jeho věrná přítelkyně Josefina Dušková – ta, pro niž kdysi Amadeus složil překrásnou koncertní árii Bella mia fiamma, addio.

Z chrámu do koncertní síně

Zhudebnění mše za zemřelé (Requiem se jí říká podle začátečního slova textu) má dlouhou tradici a počet zhudebnění dosahuje dvou tisíc. Po staletí se zpívalo v jednohlasé verzi gregoriánského chorálu. První vícehlasé zhudebnění je dochováno ze druhé poloviny 15. století. Část Dies irrae (Den hněvu), která svou náplní inspirovala skladatele k velmi dramatickým úsekům, byla zavedena až od začátku století šestnáctého.

Poptávka po zádušních mších byla velká i v baroku, takže existuje bezpočet krásných příkladů. Zajímavý posun ale zaznamenal tento žánr ve století devatenáctém. V souvislostí s postupnou sekuparizací společnosti se requiem přesouvá z chrámu do koncertních síní. Právě pro koncerty komponovali svá requiem Johannes Brahms nebo Antonín Dvořák, Giuseppe Verdi či Hector Berlioz, jehož monumentální devadesátiminutoovou skladbu (Grande Messe des morts) zde uvádíme.

Francouzský skladatel použil obrovský aparát orchestru a sboru zahrnující dokonce žesťový ansámbl za scénou. "Když to umožní prostor, je možné sbor zdvoj- nebo ztrojnásobit," ponoukl Berlioz v partituře budoucí interprety. Při premiéře v roce 1837 účinkovalo 400 lidí.