Už 160 let se v Praze hraje a zpívá česky

Královské prozatímní divadlo v Praze, předchůdce Národního divadla, se prvním divákům otevřelo v listopadu 1862.

Dne 18. listopadu 1862, tedy před rovnými 160 lety, bylo otevřeno Královské prozatímní divadlo v Praze, přímý předchůdce Národního divadla, jehož budova se později stala součástí „zlaté kapličky“. Královské zemské české prozatímní divadlo bylo výhradně českou scénou a slavnostní představení 18. listopadu 1862 završilo první část nesnadné a poměrně dlouhé cestu k vybudování samostatného českého Národního divadla.

Dlouho trvající snahy o jeho vybudování začaly nabírat reálnější obrysy v roce 1845, kdy František Palacký předložil stavovskému výboru českého sněmu žádost o zřízení samostatného českého Národního divadla. Pět let poté byl vytvořen Sbor pro zřízení českého národního divadla, který v dubnu 1851 zahájil první veřejnou sbírku, z níž se o rok později zakoupil pozemek na nábřeží Vltavy v blízkosti dnešního mostu Legií. Protože se však otázka výstavby Národního divadla neustále protahovala a finanční sbírky nepostačovaly, byl přijat návrh Františka Ladislava Riegra, který prosazoval místo delšího čekání postavení alespoň menší provizorní varianty divadla, které by mohlo už v krátkém čase plnit své poslání. Vytvořením projektu byl pověřen architekt Vojtěch Ignác Ullmann. Budova pak byla postavena během šesti měsíců v roce 1862. Její prostory byly sice poněkud stísněné, chyběly šatny, hlediště ovšem pojalo zhruba tisícovku diváků.

Více než dvacetiletá činnost první stálé české profesionální scény, která pro původně předpokládané krátké trvání dostala název Královské zemské prozatímní divadlo v Praze, byla slavnostně zahájena provedením hry Král Vukašín Vítězslava Hálka, dva dny poté se pak hrála Cherubiniho opera Vodař.

Divadelní budova Prozatímního divadla byla orientována hlavním průčelím směrem k dnešní Národní třídě. Odtud proudil největší počet návštěvníků, na druhou stranu byl hlavní vstup poněkud paradoxně umístěn na boku budovy. Stavba samotná i její vnitřní dispozice byly dány omezenou výší možných vynaložených prostředků. Jeviště nebylo vybaveno dostatečným manipulačním zázemím, orchestřiště bylo dimenzováno pouze na co možná nejnižší počet hudebníků. Diváci v parteru se museli spokojit s pouhými jedenácti řadami sedadel, bočními lóžemi a velkým počtem míst určených ke stání. Divadlo nemělo sociální zařízení, šatny pro diváky, ale ani vytápění, což je zarážející vzhledem k tomu, že divadelní sezóna probíhá v chladnějším období roku. Naopak v létě zde zase panovalo ohromné vedro. V letních měsících se proto hrálo též v dřevěných arénách, v Novém českém divadle na Královských Vinohradech u bývalé Žitné brány či v Novoměstském divadle u bývalé Koňské brány. Představení se zprvu konala třikrát až čtyřikrát týdně, z toho opera jenom jednou (i kvůli jen malému možnému obsazení orchestru), a kvůli špatné finanční situaci bylo nutné uvádět i operety a frašky. Činohra se snažila hrát moderní evropská díla. Její ředitel Pavel Šanda ze Semčic st., který v této funkci působil v letech 1862–66, prosazoval zejména francouzskou konverzační veselohru, jeho nástupce Josef Jiří Kolár pak inscenoval hlavně klasiky (Shakespeare, Schiller, Goethe), ale provozovala se též domácí produkce. Postupně však rostl podíl opery a její význam činohru v divadle zcela zastínil.

Více prozradí Martina Klausová v dalším dílu pořadu Hudba podle kalendáře, který bude mít premiéru v pátek 18. listopadu v 19 hodin. Reprízy si můžete poslechnout v neděli 20.11. v 9:00 a středu 23.11. ve 22:00.

Foto: Profimedia

Podcast