Nová nahrávka Jitky Hosprové

První pořad roku 2020 otevře horká aktualita, a sice, že nahrávka, kterou Supraphon vydal na konci září minulého roku s Klavírními koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů v podání Ivo Kahánka a Bamberger Symphoniker řízená Jakubem Hrůšou je nominována na prestižní BBC Music Magazine Awards. Vyhlášení bude v Londýně již 28. dubna 2020. Nutno dodat, že titul již získal hned po svém vydání ocenění Disc of the Week, které uděluje BBC Radio 3, Recording of the Month, BBC Music Magazine – tedy stal se nahrávkou měsíce tohoto prestižního hudebního měsíčníku a ocenění Choix de Classique HD.

První supraphonská novinka přináší nadčasovou hudbu barokního velikána Johanna Sebastiana Bacha. I když si sám autor asi jen stěží dokázal představit, jaké popularity se dočká jeho cyklus šesti suit pro sólové violoncello téměř 300 let poté, kdy jej v Köthenu dokončil. Více než 200 existujících nahrávek, historických i soudobých, „poučených“ i „moderních“ – to mluví za vše. Přitom jde o dílo navýsost náročné z hlediska techniky, interpretace i jeho komplexního pochopení. Bachovi se ve suitách podařilo vytvořit dílo zcela novátorské (nota bene pro nástroj, který se v jeho době stále vyvíjel), a přitom zůstat stylově čistý a srozumitelný. Formálně se sice jedná o taneční suity, architektura některých z nich se však mj. díky bohatému kontrapunktu spíše podobá katedrále. To je pochopitelně velká výzva pro každého z mistrů tohoto nástroje. Supraphon nyní přináší poprvé na CD nahrávku, kterou uskutečnil legendární violoncellista Saša Večtomov. Prvním učitelem mu byl jeho otec, následně jej pak formoval Rostropovičův učitel Semjon Kozolupov na moskevské konzervatoři a André Navarra v Itálii. Kromě sólové dráhy byl vynikajícím komorním hráčem (členem např. Českého tria a Kvarteta města Prahy) a neméně skvělým pedagogem. Na nahrávku Bachových suit, kterou realizoval v pražském Rudolfinu v létě 1984, se připravoval řadu let. V roce 1980 mj. provedl celý cyklus koncertně v jednom večeru – zpaměti. Jeho nahrávka by se dala charakterizovat nezaměnitelným krásným tónem, dokonalou intonací a brilantní technikou a především bezprostřední muzikalitou.

Další supraphonská novinka připomíná nezapomenutelnou trojici Ježek + Voskovec +Werich. Kompilace přináší většinou dosud nikdy nevydané nové nahrávky 47 skladeb z 20. až 40. let minulého století, z doby, kdy Jaroslav Ježek spojil síly s pány Voskovcem a Werichem, aby vytvořili legendární Osvobozené divadlo. Písničková a instrumentální témata patří mezi to nejlepší, co u nás v daném oboru existuje a po doplnění texty dvojice V+W jde o naprosté klenoty. Letos sedmdesátiletý klavírista Zoltán Liška v roce 1982 obnovil Ježkův band ve stylu sezóny 1937, tedy jeho vrcholné etapy. Muzikantsky zkušeně, precizně a zároveň potřebně nadšeně vybral skladby, dohledal originální notové partitury a mnohdy jen podle historických nahrávek rekonstruoval aranže. Ke spolupráci přizval dva přímé pamětníky Osvobozeného divadla zpěvačku Ljubu Hermanovou a zpívajícího herce Františka Filipovského. K nim pak přidal o generaci mladší obdivovatele, především Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou ze Semaforu. K orchestru patřilo také pěvecké dívčí retro BAJO Trio ´81. Vznikl tak projekt ve výborné zvukové kvalitě (natáčelo se v letech 1987–2000) nabízející hudbu sice historickou, ale s jasně prokázanou výdrží do 21. století.

Poslední březnovou novinkou Supraphonu je cédéčko přední české violistky Jitky Hosprové. Temně sametová barva violy a hloubka výrazu, kterou nástroj skýtá, okouzlila ve 20. století mnoho skladatelů (Bartók, Martinů, Hindemith, Clarke ad.), kteří zásadně obohatili repertoár tohoto nástroje. Jitka Hosprová však ráda objevuje dosud nevyšlapané cesty. Na své nahrávce se SOČR se ujala tří moderních koncertantních skladeb, jež v její domovině vznikly v rozmezí 30 let na přelomu 20. a 21. století. Dnes téměř zapomenutý Michelangelův kámen dokončil Oldřich Flosman v roce 1975 na objednávku k oslavám pětistého výročí narození Michelangela. Violový koncert Jindřicha Felda, jedno z jeho posledních děl, snese srovnání s tím Bartókovým a z hlediska technické obtížnosti jej překonává; nároky kladené na sólistu jsou zcela hraniční. Ve skladbě Sylvie Bodorové Plankty (název odkazuje na středověkou formu „nářků Panny Marie“) se odráží stísněnost, napětí a bezvýchodnost života v komunistickém Československu 80. let 20. století. Hluboká intimita violy je ve všech třech dílech postavena do kontrastu s mohutným symfonickým zvukem orchestru. Viola se svým hlasem více než kterýkoli jiný nástroj dotýká nejniternějšího světa skladatele a námětu. Repertoárově objevná a technicky bravurní nahrávka Jitky Hosprové vrací život třem dílům, která si rozhodně zaslouží pozornost interpretů i posluchačů.