Petr Kadlec na Classic Praha
Učitelé hudební výchovy nejsou otloukánci, říká Petr Kadlec z ČF.
Dalším hostem Marka Šulce bude vedoucí vzdělávacích programů České filharmonie Petr Kadlec. Premiéra pořadu se bude vysílat v úterý 24. 11. v 19,00. I. repríza v pátek 27. 11. ve 22,00 a II. repríza v sobotu 28. 11. v 11,00.
Pro jakoukoliv vzdělávací činnost je důležitá kontinuita a dlouhodobost. Aktuální pandemická situace těmto hodnotám zrovna nepřeje. A to ani v případě edukačních programů České filharmonie, kde se z plánovaných akcí právě probíhající sezóny odehrál jenom zlomek. Věřme, že brzy bude možné navázat na vše, co muselo být v uplynulých týdnech přerušeno.
Na druhou stranu rušení desítek naplánovaných workshopů a koncertů pro děti, studenty, dospělé i seniory neznamená, že by se filharmonické edukace zastavily. Naopak se poměrně intenzivně a experimentálně prozkoumávají nové cesty. Třeba možnosti virtuálního setkávání se s hudbou, u kterých můžeme zažít – i před obrazovkou počítače ve vlastním obýváku – pocit, že s druhými lidmi, kteří jsou zase u svých obrazovek, sdílíme společný prostor. A takto nouzově alespoň nějaký druh mezilidského napojení a třeba i společného tvoření. Funguje to mezi dětmi, školáky, studenty, hudebníky či učiteli hudební výchovy. I současná situace nás může něco učit…
Nicméně: z klíčových dlouhodobých aktivit České filharmonie na poli vzdělávání, který „byly před covidem a budou i po něm“, zmiňme tři.
Hudba do škol se zaměřuje na výuku hudební výchovy u nás a zejména na její pedagogy. Podporuje ty, kteří věří propojující síle hudby, jež může být tmelem všech představitelných rozdílů a různic nejen ve školách, ale i v celospolečenském měřítku. Podporuje učitele, aby v hudební výchově měli odvahu udělat krok do neznáma: aby se nebáli učit lásce k hudbě (a ne stupnice nebo životopisná data) a aby se nestyděli dávat jako příklad svůj osobní vztah k hudbě. Podporuje učitele v roli bojovníků, jejichž hlavní „zbraní“ je srdce a cit. A podporuje samotnou hudební výchovu, aby nebyla vnímána jako zbytečnost a aby s ní – a s jejími učiteli – nebylo zacházeno jako s otloukánky, kteří jsou ve školách spíše trpěni než respektováni.
Romano drom neboli romská cesta, to je společné putování České filharmonie se zpěvačkou, sbormistryní a vizionářkou Idou Kelarovou a jejím dětským pěveckým sborem Čhavorenge. Od roku 2014 se odehrálo na sedmdesát společných koncertů v ČR i SR včetně vystoupení v rámci Open Air koncertu České filharmonie na Hradčanském náměstí pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, četné workshopy, ale to hlavní jsou ovlivněné životní příběhy desítek romských dětí a mladých lidí. Ti nacházejí vztah k vlastní kultuře, zažívají pocit skutečného sebevědomí a objevují jiné životní cesty, než které jsou před nimi narýsovány často negativními vnějšími okolnostmi. V lednu 2019 vystoupili členové Čhavorenge a hudebníci České filharmonie na koncertech a workshopech v severoirském Belfastu, kam byli pozváni Asociací britských orchestrů. V říjnu toho roku se vypravili na turné do Londýna. Mezitím se uskutečnily koncerty na české Smetanově Litomyšli a slovenské Pohodě. Dne 8. dubna 2019 se ve Dvořákově síni Rudolfina odehrála velká hudební oslava Mezinárodního dne Romů nazvaná Šun Devloro (= Vyslyš mě, Bože). A v britském BBC Music Magazine psal respektovaný publicista James Naughtie: „Angažmá České filharmonie je dobrým příkladem toho, co je možné dělat. Mnoho orchestrů udělalo krok správným směrem – třeba Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky – ale tento má mimořádný charakter i význam. V dobách, kdy ve východní Evropě bují nacionalismus, je každá jinakost ohrožena. Pro romskou komunitu není nic nového, když zažívá nerespekt a musí čelit třeba i otevřené diskriminaci. V takové atmosféře je tento projekt České filharmonie odvážný a výmluvný.“
A do třetice Společný orchestr filharmoniků a žáků základních uměleckých škol. Propojování světa ostřílených profesionálů, pro které je hudba každodenním chlebem, se skupinou dětí a mladých lidí, pro které je hudba zatím spíše zájmem a nadšením a není nikde psáno, že se jí musejí do budoucna profesionálně věnovat. Jejich společná cesta je celoroční.
Mladí hudebníci se postupně sžívají s hranými skladbami, poznávají jejich krásy a překonávají jejich úskalí. Zároveň se proměňuje a vyzrává jejich interpretace: zejména díky inspiraci, která se odehrává v jejich vztahu s filharmoniky. Obě skupiny díky společně stráveným chvílím a nově navázaným přátelstvím vytvářejí v pravém slova smyslu společný orchestr. Od roku 2014 jej vedl Jiří Bělohlávek, po jeho odchodu Petr Altrichter.
Mnozí zúčastnění díky tomu objevují nové inspirace, nové směry pro svoje uvažování, a sdílejí důležité společné hodnoty. „Tolik různých lidí se prostě sejde, sedneme k pultům, a jakmile začne 1. takt, všichni si začnou rozumět. Mezi neznámými lidmi se jakoby najednou rozezní ohromný rozhovor. Někdy si skáčou do řeči, jindy čekají na odpověď druhého a pohotově se doplňují. Právě tato schopnost hudby, kterou jsem zde objevil, schopnost spojovat a sjednocovat, mě neuvěřitelně fascinuje.“ – „Tatínek mi kdysi řekl, že nejlepší přátele potkám díky hudbě, jelikož ten, kdo na něco hraje a věnuje se tomu, je už sám o sobě dobrý. Že tento člověk nemůže lhát a krást. Vím, že to tak neplatí vždy, ale chci věřit, že u většiny tomu tak je. (…) Díky hudbě můžete poznat lidské nitro, hudbou můžete říci to, co slovy nedokážete.“ – „Byla to práce, nacvičit všechny skladby. Čím víc času tomu člověk věnuje, tím víc do toho vloží kus sebe. A když potom spolu všichni hrají, ty kusy se propojí a vytvoří hudbu. Cítíte, jak sdílíte tu nádheru s ostatními, jak dýcháte společně, jak vás z toho mrazí a zároveň hřeje. Tento projekt mě utvrdil v tom, že hudba do mého života patří, díky němu jsem mohla hrát s velkými osobnostmi České filharmonie, našla jsem si tu kamarády se stejným zájmem, cílem a touhou, v budoucnu se stejnými vzpomínkami. Zažila jsem radost, únavu, smích a lásku. Část mě tu už zůstane navždy.“
Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie
