Hummelův Koncert pro trubku Es dur

Bratislavský rodák Johann Nepomuk Hummel vystupoval od svého dětství jako pianista. Se svým otcem, který ho doprovázel na jeho velké koncertní cestě po některých středoevropských městech se již jako desetiletý zastavil v roce 1788 i v Praze, kde byl na byt i stravu hostem skladatele Františka Xavera Duška. Po návratu do Vídně začal studovat hudební teorii a kompozici hlavně u Antonia Salieriho a částečně též u Josepha Haydna a dva roky strávil i v blízkosti W.A. Mozarta. 
Z jeho poměrně rozsáhlého díla zůstaly stále živými zejména jeho klavírní skladby, klavírní koncerty a také koncert pro trubku, který se stal trvalou součástí koncertního repertoáru drtivé většiny sólistů na tento nástroj. Koncert pro trubku Hummel dokončil podle data uvedeného na rukopisné partituře 8. prosince 1803. Byl komponován pro tehdejšího esterházyovského a později vídeňského dvorního trumpetistu Antona Weidingera, který také stál u zrodu nového typu trubky opatřené klapkami. 
Koncert napsal Hummel původně v tónině E dur, ale vzhledem k ladění pozdějších trubek byl transponován do tóniny Es dur. Kompozičně a melodicky koncert nezapírá určitý, zejména mozartovský vliv, ale také nese známky kromě dobového, pozdního klasicistního výrazu i náznaky romantického cítění, navozeného mimo jiné již i tehdejší popularitou Rossiniho vokální melodiky.