Česká hlaholna na Ringstrasse. Besední dům Brno

Nic na tomto světě neexistuje ve vzduchoprázdnu, takříkajíc neplave ve vakuu. Vše, včetně koncertních sálů či operních domů, má své souvislosti. Historické, geografické, sociologické. Měrou vrchovatou to platí pro brněnský Besední dům.

Místo, které neoddělitelně souvisí s tamním společenským i politickým vývojem přinejmenším posledních sto padesáti let.

Besední dům, sídlící na rohu dnešní Husovy ulice a Komenského náměstí, v sobě totiž nese příběhy, které vypovídají zdaleka nejen o hudbě, ale také o národnostních třenicích, literatuře, politice. Samozřejmě, že dnes tuto rozlehlou neorenesační budovu vnímáme především jako sídlo jednoho z našich nejlepších symfonických těles – Filharmonie Brno. Jak šel čas, hudba skutečně začala v Besedním domě převažovat, hrát takříkajíc první housle.

Jak ovšem samotný název budovy napovídá, příčinou jejího vzniku rozhodně nebyla jen touha části brněnského obyvatelstva po hudební klasice. Prvotním zájmem tehdejších osobností, které se o vznik Besedního domu zasloužily, se jevila především spolková činnost jako prvek podporující národní sebeuvědomění a vzdělanost. Nezapomeňme, že se při popisu těchto skutečností pohybujeme v 70. letech 19. století, v době obrození českého živlu, speciálně v Brně tehdy menšinového.

Však také za dalších třicet let, to už jsme na počátku 20. století, vyvrcholil zmíněný střet až do krvavých událostí, které ve své sonátě s neobvyklým názvem, neb obsahuje vročení, zachytil uměleckým pohledem Leoš Janáček. Velikán, který je pro mě – při vší úctě k řadě dalších brněnských osobností spjatých s hudbou, jako byl namátkou Břetislav Bakala – symbolem města. Řeč je přirozeně o Sonátě 1. 10. 1905.

Jakkoli byl tedy Besední dům vnímán v době svého vzniku coby gesto, oslavující češství, měli jeho investoři dost rozumu na to, aby se nenechali ovlivnit národovectvím při výběru architekta. Návrhem byl pověřen Dán, žijící dlouhodobě ve Vídni, kde vytvořil například proslulý Musicverein. Theophil Hansen.

Koncertní budova vídeňského spolku přátel hudby, Musicvereinu, vznikla v letech 1867 až 1870. Jeho architekt Theophil Hansen se právě chystal na návrh rozsáhlé budovy Říšské rady, vídeňského Parlamentu. Navíc dohlížel na realizaci Akademie výtvarných umění ve Vídni. Přesto brněnské neodmítl, snad z nostalgie, vždyť v tomto městě navrhl už před čtvrtstoletím Kleinův palác na dnešním Náměstí svobody.

Ať už to bylo jakkoli, hlavní lapálie čekala na budovatele Besedního domu dřív, než oslovili architekta Hansena. Napřed bylo nutné získat zapotřebí pozemek. A klíčoví muži projektu, politici Alois Pražák a Jindřich Dvořák, toužili po něčem reprezentativním. Když už, tak už! Co takhle postavit Besední dům na klíčové městské tepně, na vznikajícím Okružním bulváru?

To ovšem zdánlivě nemělo šanci. V Brně tehdy převládala německá většina, která logicky ovládala i radnici. A tam měli v souvislosti s Ringstrasse jiný záměr. Měla tam vzniknout stavba, v níž bude sídlit některá z významných německých institucí. Tandem Pražák a Dvořák si ovšem dokázal poradit. Jednak získal na svou stranu dva šlechtice, projevující k českému živlu sympatie – Egberta Belcrediho a Sylvu Tarouccu. Oba žádost podpořili. Především byl ovšem do hry vtažen slovutný mecenáš a stavitel Josef Hlávka. Tomu se podařilo od německé radnice pozemek odkoupit, aby jej vzápětí daroval těm, kdo měli za lubem Besední dům. Stavělo se rychle. Žádost o stavební povolení byla podána roku 1870, již koncem roku 1872 byl dům provizorně otevřen a 21. dubna 1873 v plné parádě zpřístupněn.

Architekt Hansen vyšel požadavkům budovatelů vstříc. Zvenčí se sice - jako obvykle – inspiroval neorenesancí. Interiér ale čerpal z klasicistního vzoru londýnských klubů. Kromě společenského sálu, zároveň koncertní síně, vznikla řada menších místností. Určených pro spolkovou činnost. Dlouho jí vévodil Čtenářský spolek, ale sídlila zde například i hudební škola Besedy brněnské, v níž se angažoval Leoš Janáček. Dirigoval jak pěvecký sbor, tak amatérský Český symfonický orchestr, který se vesměs neobešel bez výpomoci profesionálních hudebníků z Německého divadla. Což nejspíš Janáčkovi nevonělo, ale stavovská čest, zodpovědnost za hudební provedení v něm vítězila.

Mluvě o pěveckém sboru, k jeho činnosti sloužila další z místností v rámci Besedního domu. Nazývaná půvabným, dnes už jen zřídka používaným slovem hlaholna. Že i ona obsadila místo určené původně pro některý z domů na Ringstrasse, bylo nesporně vnímáno jako vítězství české menšiny.

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 19. září v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 22.9. v 22:00 a v sobotu 24.9. v 10:00.

Foto: Profimedia

Podcast