Hospitální hodokvas na Kuksu
Festival Hudební léto Kuks
Ke zvláštním postavám českého baroka patřil mecenáš František Antonín Špork. Zbohatl účastí na válčení i přerozdělováním majetku v českých zemích po Bílé hoře. Mohl si hodně dovolit, ale trpěl tím, že byl v lepší společnosti považován za novozbohatlíka, nad kterým bonton urozených velel ohrnovat nos. Což je příběh starý lidstvo samo. A záleží, co kdo v takové situaci udělá. Kdysi i dnes.
Jsou tací, kteří si pořídí ještě okázalejší materiální blaho, ať ostatní zírají a závidí. Vedle nich je menšina, která začne pomáhat. Charitě nejrůznějšího druhu. Anebo umění. A pokud se přitom obklopí nejlepšími umělci své doby, může se zapsat do historie.
V Praze je známým pojmem Šporkův palác, často uváděný s adresou v ulici Na Poříčí, což je výsledek přestaveb, na nichž se od 18. století dodnes podílely veličiny architektury. Palliardi, Gočár a další. Šporkův palác – nynější sídlo Katedry překladatelství a tlumočnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy – se však čelem obrací do Hybernské ulice, zatímco jeho zadní trakt v areálu V celnici se změnil natolik, že bychom v něm někdejší skvost marně hledali.
Tím byla v první polovině 18. století první stálá operní scéna v Praze, jejíž principál Antonio Denzi, přítel Vivaldiho, uváděl až šest premiér ročně. František Antonín Špork, majitel paláce od roku 1699, mu palác o čtvrtstoletí později zapůjčil zdarma – ale na provoz už mu pak nepřidával ani halíř. Není divu, že to Denzi zhruba po deseti letech musel zabalit.
Šporkův pohled mezitím směřoval do místa, za jakým budeme v jeho stopách putovat. K zámeckému areálu Kuks ve východních Čechách, který se svou filozofií, svým symbolickým gestem stal jedinečným. Vybudovat na svém panství prostory, ve kterých si bude užívat šlechta, dokázal u nás i ve světě leckdo. Ale postavit vedle toho – jako přímý kontrast – hospitál pro potřebné, kteří by jinak nejspíš dožívali na ulici, to bylo nejen velkorysé, ale i hluboké. A nadčasové. I dnešní návštěvník si při návštěvě Kuksu chtě nechtě uvědomí dvě stránky života. Pozlátkovou i ponurou.
Mezinárodní festival Hudební léto Kuks sice občas vyráží i do nedalekých míst, například do Dvora Králové, ale jeho hlavním domovem je majestátní Kostel nejsvětější trojice v srdci Šporkova areálu. Když k němu člověk pozvolna stoupá po dlouhém svahu, cítí dodnes úctu i pokoru k dílu, které se kolem něj rozkládá. Kostel byl prvním, co zde vzniklo. Stavět se začal roku 1707, slavnostně vysvěcen byl o deset let později. A postupně se v režii tvůrců jako architekt Giovanni Batista Alliprandi anebo sochař Matyáš Bernard Braun rodil jeden skvost za druhým.
Samotný hospitál je, pravda, spíš strohý. Sloužil válečným veteránům ze širokého okolí, v prostorných místnostech bydleli po deseti. Pracovali jen střídmě, ale nesměli chodit do kořalny, klít a přít se, naopak museli udržovat sebe i prostředí v čistotě a poctivě chodit na mše svaté. Aby nezapomněli, jak je život pomíjivý, vyzdobil neznámý malíř stěny chodeb padesáti rozměrnými obrazy. Inspiroval je basilejský cyklus Hanse Holbeina mladšího z let 1524 až 1525, nazvaný Tanec smrti. Také zde na Kuksu vidíme, že postava s kosou si nevybírá. Přijde si pro papeže i pro pijáka, velmože i zloděje. Jsou ale snad dva druhy odchodů. Úlevný, či urputný – podle toho, jak kdo žil.
Před budovou, přesněji před kostelem, zdobí venkovní prostor promyšlená okázalost. Je jí cyklus čtyřiadvaceti soch, které jejich tvůrce Matyáš Bernard Braun pojal kolem roku 1720 jako galerii pod širým nebem, zobrazující Ctnosti a neřesti. Na jedné straně se tu setkáváme se sochami vyjadřujícími tucet povahových kladů – například upřímnost, spravedlnost, statečnost, ale i střídmost či trpělivost. Na straně druhé je zobrazeno dvanáct lidských záporů – třeba lstivost, závist, lakota či smilstvo, ovšem též lehkomyslnost a lenost.
To vše vyhovovalo zbožnému pohledu na svět, jaký sem roku 1743 vnesli milosrdní bratří. Řád, v jehož znaku je granátové jablko probodené křížem, pečoval odjakživa o ty nejubožejší. Na našem území v Praze, v Brně či ve Valticích. Do svých řad přijímal i zbožné mladíky s láskou k hudbě, kterou jim umožňoval rozvíjet. Jména jako Werner Hymber nebo Maxim Jantschar nám dnes moc neříkají. Přesto oba v Kuksu působili jako regenschori, hráli na varhany či housle, oba komponovali. A část jejich tvorby se zachovala v archivech.
Je skvělou vizitkou festivalu Hudební léto v Kuksu, že jejich díla zní příležitostně v obnovených premiérách. Z této oblasti se rekrutují i skladby Jana Jakuba Ryby či Václava Vodičky. Na pomyslných křídlech hudby tak účinkující i diváci putují proti proudu času.
Více prozradí Jiří Vejvoda v pořadu, jehož premiéra je připravena na pondělí 8. srpna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 11.8. v 22:00 a v sobotu 13.8. v 10:00.
Foto: Profimedia
