Milostný trojúhelník v nemilosrdné zemi

Krásná hudba se nikdy neomrzí a zpravidla se za ní skrývají i zajímavé osudy. I tentokrát zdánlivě zazní „jen“ vyprávění o soukromém osudu slavného skladatele a dvou žen jeho života. Jenomže žádný příběh se neodehrává ve vzduchoprázdnu. Má své kulisy, které jej ovlivňují nejrůznějšími tlaky, vyvíjenými okolím.

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria připomene jeho autor a moderátor Jiří Vejvoda milostný trojúhelník, jaký se odehrál v životním příběhu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Toho, který sice po roce 1917 z vlasti proměněné v bolševický stát odešel, aby se ovšem o necelých dvacet let naivně vrátil, zasažen steskem po domově. A nakonec aby – trpkou, výsměšnou ironií osudu – zemřel ve stejný den jako diktátor Stalin. Postižen tím, co se kolem jeho smrti odehrálo, respektive odehrát nesmělo.

Netřeba rámovat soukromý příběh Sergeje Prokofjeva odkazy na jeho kompoziční umění. A připomínat, že je autorem devíti oper, Láskou ke třem pomerančům z roku 1919 počínaje a Vojnou a mír z let 1941 až 1952 konče. Také však hudby k osmi baletům včetně Romea a Julie z let 1935 až 36. Či filmové jako Alexandr Něvský, rok 1938, či Ivan Hrozný z období 1942 až 45. Složil sedm symfonií a jako skvělý pianista pět klavírních koncertů a devět klavírních sonát.

Tentokrát ale budiž řeč o čemsi jiném, zároveň romantickém i pochmurném.

Sergeji Prokofjevovi bylo dvaatřicet, když se poprvé oženil. Jeho manželkou se stala o šest let mladší pěvkyně, která si zvolila umělecké jméno Lina Llubera. Ve skutečnosti se jmenovala Lina Ivanovna Codina. Pocházela totiž z mezinárodního manželství. Na svět přišla 21. října 1897 v Madridu, matka Olga Němisovskaja byla Ukrajinka, otec Juan Codina Katalánec. Také oba rodiče se živili operním zpěvem.

Dceru vzali v mládí na návštěvu maminčiny vlasti, ale jinak žili ve Švýcarsku až do roku 1907, kdy je přivítal New York. Lina tam v červnu roku 1913 odmaturovala na střední ekonomické škole. O pět let později se seznámila v zákulisí Carnegie Hall se Sergejem Prokofjevem. Následovala ho do Paříže, kde byl – spolu se šéfem Ruského baletu Ďagilevem – kulturní osobností i společenskou celebritou. Po svatbě žili ve městě nad Seinou dalších dvanáct let, s odskoky do Ameriky. Narodili se jim dva synové, Svjatoslav a Oleg, budoucí sochař a básník. Závislejší byla asi Lina na Sergejovi než naopak, soudě z jeho nevkusných poznámek, že se s ním „všude ukazuje proto, že jako sopranistka neuspěla, zatímco on jako skladatel ano.“

Prokofjevovi se ale - tak jako řadě vnitřně rozpolcených Rusů - začalo na Západě stýskat po domově. Pocit umocnily i dílčí neúspěchy, které jej ve světě potkaly. Usmyslel si, že se i s rodinou vrátí do Moskvy. Psala se druhá polovina 30. let, v Sovětském svazu probíhaly Stalinovy čistky. Však také Linu varoval ruský emigrant žijící v Paříži, mecenáš umění a hudební publicista Pyotr Suvchinsky. Poukazoval na martyrium Dmitrije Šostakoviče kolem opery Lady Mackbeth z Mcenského újezdu. A vyvozoval, že ani Prokofjevovi se potíže nevyhnou. Marně se Lina pokoušela manžela od návratu odradit, jako by jí navíc intuice říkala, že ani ji samotnou tam nečeká nic dobrého.

Dva roky poté, co se usídlili v Moskvě, se vypravili do největších ruských lázní Kislovodsk, nabízejících minerální léčbu na úpatí pohoří Velký Kavkaz. A v tamním romantickém prostředí se Sergej Prokofjev seznámil s teprve třiadvacetiletou Mirou Mendelsohn, studentkou literatury, začínající básnířkou a překladatelkou z angličtiny. Žena mladší o čtyřiadvacet let ho zaujala. Podnikli několik společných procházek a slíbili si, že si budou psát. Přesto nemohl skladatel tušit, že právě jí jednou věnuje první větu, Andante dolce, ze své Klavírní sonáty č. 8…

Více prozradí Jiří Vejvoda v pořadu, jehož premiéra je připravena na pondělí 30. května v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 2.6. v 22:00 a v sobotu 4.6. v 10:00.

Foto: Profimedia