Múzický příslušník hanzovní elity. Operní šéf, dirigent a skladatel George Alexander Albrecht
Když se u nás v souvislosti s klasickou hudbou vysloví německé příjmení Albrecht, podvědomá reakce všech, kteří tuto scénu dlouhodobě sledují, je nepochybně stejná. Ach ano, to byl kdysi ten hamburský dirigent, křestním jménem Gerd, který přišel k České filharmonii s velkým vzájemným očekáváním, ale odešel za vzájemného roztrpčení a neshody…
Že to bylo tenkrát, kolem poloviny devadesátých let, poněkud složitější, si mnozí také pamatujeme. Ano, Gerd Albrecht, mimochodem možná lepší operní než symfonický dirigent, měl poněkud ztučnělé ego – a ke všemu narazil v osobě Ladislava Kantora, tehdejšího šéfa našeho prvního orchestru, na podobně zavilého protivníka. Zároveň bylo vynuceným odchodem Jiřího Bělohlávka „zaděláno“ na konflikt uvnitř týmu symfoniků, z nichž někteří si od příchodu dirigenta ze Západu slibovali automaticky navýšený úspěch tamtéž, zatímco druzí se k podobným představám stavěli skepticky. Zkrátka a dobře, nedopadlo to nikterak růžově – a na pojmu Albrecht jako by utkvěla pachuť.
Je ovšem na severu Německa, tentokrát ovšem místo Hamburku ve městech jako Hannover či případně Brémy, jiný rod, neřku-li dynastie Albrechtů. Bez nadsázky se dá říci, že už několik staletí patří k jevu, který je v tamních souvislostech trefně nazýván „hanzovní elita“. Vždyť směsice podnikatelů a politiků s příjmením Albrecht zaznamenala v těchto končinách významný společenský i majetkový úspěch. Takový, že mohl dovolit, aby se v jisté vývojové fázi rodinného klanu začal vyskytovat též příklon k umění.
Toto konstatování směřuje k protagonistovi dnešního příběhu, patřícího v rámci pořadu Světová auditoria do jejich manažerského zázemí. Řeč totiž bude o muži jménem George Alexander Albrecht. Dlouholetém uměleckém šéfovi Hannoverské státní opery, kde podle všeho hrál první housle i jako nepsaný ředitel výkonný. Ani poté se v oblasti múzického manažerství neztratil, ale s pokračujícím věkem nejen jaksi „bokem“ dirigoval, ale vrátil se i k lásce svého mládí. Ke komponování. A na pouť s taktovkou v ruce vyslal i svého syna Marka.
Může nás těšit, že v Hannoverské státní opeře uvedl George Alexander Albrecht mimo jiné i Janáčkovu Jenůfu neboli Její pastorkyni.
George Alexander Albrecht (©Guido Werner)
Proč se německý dirigent a skladatel pyšnil hned dvěma anglickými křestními jmény?
Možná udiví, proč se múzický příslušník ryze severoněmecké hanzovní elity, manažer, dirigent a skladatel Albrecht, pyšnil po celý svůj život prvním ze dvou křestních jmen, psaných i vyslovovaných anglicky. Tedy George, po němž vždy následovalo ještě nezbytné Alexander. Za vysvětlením spěchejme ponorem do rodinného stromu hannoverských Albrechtů. Šlo totiž, vlastně dosud stále jde - o zajímavý příběh.
Jeho otec Carl Albrecht, ročník 1902, se totiž – coby pomyslná první „černá ovce“ rodiny – odklonil od kariéry obchodně úspěšných předků a zamířil k lékařství. Jmenovitě do sféry psychologie, kterou obohatil nejen svou praktickou činností, ale i teoreticky. Bývá totiž připomínán jako významný propagátor meditace založené na autogenním výcviku psychiky – a také jako zasvěcený vykladač mystiky obsažené v našem vědomí.
Carlův stejnojmenný otec – neboli dědeček operního manažera George Alexandra - se oženil s příslušnicí bohaté plantážnické rodiny z amerického státu Jižní Karolína. Návaznost na rodinný obchod s bavlnou z toho trčí na první pohled. Ať tak či onak, dotyčná Američanka vnesla do Hannoveru anglosaský prvek, který se odrazil i v onom pojmenování jejího vnuka.
Je mimochodem zajímavé, že profese psychologa respektive psychoanalytika se z rodiny nevytratila. Byť zprostředkovaně. George Alexander, dvakrát ženatý otec pěti děti, pojal totiž za první choť někdejší baletku Corinne, která se po ukončení své jevištní dráhy přeškolila právě do profese zabývající se lidskou duší.
George Alexander Albrecht přišel na svět 15. února 1935 a k hudbě inklinoval velmi záhy. Nejenže zpíval v kostelním sboru v Brémách, ld Hannoveru nepříliš vzdálených. Tamtéž byl uveden jako student klavíru, houslí a skladby k učiteli nadmíru povolanému. Byl jím Rudolf Hindemith, o pět let starší bratr slavnější Paula, přitom velice zdatný violoncellista, uznávaný dirigent a solidní skladatel. Však také rozvíjel Georgův talent velmi zdařile. Psal se říjen 1946, když byla tehdy pouze jedenáctiletému adeptu hudebnímu umění veřejně provedena první skladba. Následoval přesun k dalšímu studiu do italské Sieny, kde devatenáctiletý Albrecht absolvoval s vyznamenáním, a do nizozemského Hilversumu.
Tou dobou už měl George Alexander mezi velikány klasiky dva největší oblíbence. A docela odlišné. Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Wagnera.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 22. května v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 25. 5. v 22:00 a v sobotu 27. 5. v 10:00.
Úvodní foto: Státní opera v Hannoveru, kde působil George Alexander Albrecht (©Profimedia)
