Opustím-li Tě, nezahynu
Slavná auditoria
„Opustíš-li mě,
nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš...“ Když Viktor Dyk adresoval za první světové
války toto poselství ve verších z rakouského vězení, netušil, jak může být
později, za různých režimů, zneužíváno. Žádal tehdy – pravda, poněkud pateticky
– české poslance ve Vídni, aby už nepoklonkovali mocnářství, jehož rozklad
prozíravě tušil. Neměl však na mysli výhružné vydírání. Takové, jímž nejenže
byla za minulé doby častována naše diaspora, ale jaké okrajově zaznělo i v
novoročním prezidentském projevu 1. ledna 2011.
V českých dějinách a v rámci české
hudby 20. století existuje muž, který by na zmíněný citát mohl právoplatně
replikovat. Větou, konstatováním znějícím naopak takto: „...opustím-li tě,
nezahynu...“ Anebo, jak to Rafael Jeroným Kubelík prý skutečně v určitou chvíli
formuloval, „...opustil jsem vlast, abych neopustil národ.“