S nadějí ve štítě. Italská dirigentka Speranza Sccapucci

Opera. Žánr, který se uplatnil ve Francii či v Německu, i když Johannes Brahms proslul poznámkou, že by se „raději oženil, než složil operu“. Také v Anglii, v Rusku a v mnoha dalších zemích nalezl tento druh umění živnou půdu. Že rovněž u nás, snad netřeba podotýkat ve vlasti Myslivečka, Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů a dalších.

Za skutečný domov opery je ale přece jen považována Itálie. Domov takových veličin mezi operními skladateli jako byli Bellini, Donizetti, Verdi, Rossini, Puccini. Z obliby operního žánru v zemi pod Apeninami vyplývá bezpočet divadel, které byly – a často krásně i funkčně - pro jeho provozováni vybudovány. A také řada výborných sólistů i orchestrů, protože pěvkyně, pěvci a hudebníci se dovedli s hudební rovinou opery popasovat na vysoké úrovni. Což nejednou zaručovali i dirigenti.

Jen něco – napůl kupodivu a napůl pochopitelně – dlouho scházelo. Ženy s taktovkou. Proč, když se nyní ukazuje, že na svůj kumšt, na svoje řemeslo v řadě případů stačí stejně dobře jako muži, je na jednu stranu stěží pochopitelné. Zároveň ale víme, jak nesnadné bylo pro ženy v minulosti se prosadit ve všech zemích. Itálii nevyjímaje – s její tradicí ohnivého mužského dvoření, po němž v manželství následoval odsud vytoužené bytosti k domácí činnosti a k péči o potomstvo. Čímž byla zablokována možnost uplatnění na volném trhu včetně uměleckého.

Časy se ovšem během posledních desetiletí pomalu ale jistě mění. A to v drtivé většině nikoli z genderové posedlosti Západu. Vždyť zrovna dirigování – rozuměj ovládání až stohlavého uskupení vrtošivých muzikantů – rozhodně není nic snadného. A kdo na to takzvaně nemá, tomu by protekce v podobě civilizačního nátlaku nepomohla.

Nyní jsme ale i v Itálii svědky pozvolného nástupu talentovaných žen na dirigentský stupínek. K průkopnicím patří například Valentina Peleggi, ročník 1983. A na ni navazují další jako Beatrice Venezi, narozená o sedm let později. Všem jim ale vzal vítr z plachet globální úspěch dirigentky jménem Speranza Sccapucci. Zaměřené na operu.

(Foto: Dario Acosta)

Kdo se v opeře a jejím chodu i zákulisí vyzná, ten dobře ví, že dirigovat ji je odlišný druh činnosti než vedení symfonického orchestru. Není proto ani zdaleka pravidlem, že kdo si poradí se symfonickou hudbou, uspěje stejně i při dirigování operního ansámblu v rámci operního představení. Zatímco na pódiu jste před filharmoniky pánem dění, u opery coby syntetického umění to neplatí.

Nemáte před sebou „jen“ hudebníky dole v orchestřišti. Nad vámi se na scéně snaží o úspěch před publikem pěvkyně a pěvci. Lidé nadaní, ale zároveň z povahy věci často nervní, protože mít svůj hlas za nástroj obživy či slávy je v mnohém riskantní. Což se na rozpoložení sólistek a sólistů odráží.

A pak je tu další oříšek. Operní dirigent či dirigentka musí mít cit a pochopení nejen pro hudbu, ale také pro zpívané či deklamované slovo. Coby nedílnou součást komplexního díla. V mnoha případech se jedná o jiný jazyk než o mateřštinu. Proniknout do jeho rytmu, osvojit si správné akcentování, vžít se do výslovnosti dá spoustu práce.

Nejtěžší ovšem bývá, jak víme, práce s lidmi. Operní dirigent musí při nastudování díla řešit svízelné situace a v umět přistupovat na kompromis. Což měrou vrchovatou platí pro jeho či její styk s osobnostmi na špici operní pyramidy. Režiséry, případně režisérky. Právě těm bývá většinou operních managementů svěřována klíčová role. Mají přitáhnout k opeře zdánlivě uvadající pozornost. Mohou si proto s předlohami dělat, co se jim zlíbí, a také toho využívají. Místo, aby sloužili hudbě, požadují, aby hudba sloužila jejich záměrům.

Toto vše zvládnout znamená pro dirigenta či dirigentku nabýt bezpočet znalostí i zkušeností. Klíčem k pochopení úspěchu Speranzy Sccappuci je právě to, že postupně prošla dvojím ohněm. Napřed obsáhlými a podrobnými studiemi. Poté letitou praxí v podobě různorodé, často velmi pokorné účasti na vytváření operních večerů. Například osmiletým působením po boku krajana Riccarda Mutiho. A teprve poté se tato Italka začala sama prosazovat s taktovkou v ruce. Především v dílech svých krajanů. Například ve Verdiho operách Atilla, Traviata či Simon Boccanegra.

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 27. června v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 30.6. v 22:00 a v sobotu 2.7. v 10:00.

Úvodní foto: Silvia Lelli