Sál u jezírka, amfiteátr u vodopádu. Kde je hledat ? V americkém Clevelandu

A sídlícím na jihovýchodním břehu jezera Eire, čelně proti ještě většímu Detroitu, který opanoval opačnou stranu. Zdejší symfonikové nastartovali svou cestu mezi elitu klasiky za dvou slavných dirigentů. Skoro pětadvacet let, od roku 1946 do roku 1970, stál v jejich čele George Szell. A po něm se v roce 1972 chopil šéfdirigentské taktovky Lorin Maazel, který setrval po celou jednu dekádu. Konečně od roku 2002 na ně velice dlouhým angažmá navázal Rakušan Franz Welser-Moest.

Ti všichni, ale z části i jejich významný předchůdce Nikolai Sokoloff, který opanoval dirigentský stupínek v letech 1918 až 1933, těžili a dodnes těží z clevelandského koncertního sálu, do něhož zavede Jiří Vejvoda posluchače v dalším dílu pořadu Slavná auditoria. A zároveň nezapomene alespoň nahlédnout do amfiteátru v témže městě, který je rok co rok svědkem letních koncertů. Cílem tedy budou jak tamní Severance Hall, dominanta rozlehlé koncertní budovy, tak areál Blossom Music Center umístěný v městské zeleni.

Kdybychom na dva zmíněné názvy použili otrocký překlad z angličtiny, mohli bychom se cítit zmateni. Severence je termín z oblasti finančnictví, znamenající odstupné. A Blossom, to naopak znamená cosi křehce poetického – květ v rozpuku. Rozkvět, chcete-li. Jak, proboha, místa určená k provozování klasické hudby k těmto pojmenováním přišla?

Odpověď je snadná a pro poměry v Severní Americe naprosto příznačná. V obou případech jsou názvy odvozené od ctihodných místních donátorů, kteří umožnili napřed doslova, svými finančními dary, vybudování koncertní síně pod střechou – a poté byl druhý z nich symbolicky připomenut při vzniku venkovního amfiteátru.

Jistý John L. Severence, ročník 1863, se na sklonku 20. let 20. století jako první vytasil s částkou, která umožnila stavět. A hned druhý den se k němu přidal další mecenáš, jakýsi Dudley Blossom. Díky nim je v Clevelandu kde muzicírovat, kde provozovat klasiku na nejvyšší úrovni. A město je jim zjevně dosud vděčné.

Cleveland coby průmyslové město, později obohacené univerzitou a muzei, vzniklo – viděno našima středoevropskými očima – vlastně nedávno. Koncem 18. století. Jmenovitě roku 1790. Neudiví proto, že během století následujícího, devatenáctého, mělo při svém překotném podnikatelském rozvoji jiné starosti než zakládat symfonický orchestr a stavět pro něj koncertní sál. Když čas nazrál, museli – tak jako vždy a všude – přijít osvícení lidé, jedinci s vizí, aby se o obojí, co bylo zmíněné, zasloužili.

Dceři z movité clevelandské rodiny Adelle Prentiss, později vdané Hughuesové, bylo v roce 1918 devětačtyřicet let. Měla za sebou neobvykle kvalitní studia, jakých se tehdy ženám příliš často nedostávalo. A také cesty po Evropě, kde svůj pohled na svět dále kultivovala. Brzy ji zaujala možnost – jejími slovy nezbytnost – pořádat koncertní či divadelní večery také v Clevelandu, a pozdvihnout tak kulturnost místních obyvatel. Začala nenápadně, organizací komorních koncertů. Ale už roku 1915 se nadýchla k počinu, který dodnes budí úctu. V Clevelandu a dalších amerických městech uspořádala turné slavného souboru Ruský balet, který se z Paříže postižené první světovou válkou vydal za moře. Pod vedením svého legendárního šéfa a choreografa Sergeje Ďagileva. A s hudbou Igora Stravinského, která avantgardní baletní představení doprovázela. Díky paní Adelle Prentiss tak Amerika začala poznávat taková přelomová díla, jako byl Petruška nebo Pták ohnivák. Zanedlouho se jí zase podařilo uspořádat pod širým nebem produkci Wagnerovy opery Siegfried.

Těmito manažerskými majstrštyky na sebe upozornila byznysové kruhy v Clevelandu natolik, že někteří z jejich představitelů byli ochotni naslouchat představě, či dosud spíše snu, o založení stálého symfonického orchestru ve městě. K tomu došlo v roce 1918. A byl u toho též newyorský houslista a dirigent Nikolai Sokoloff coby významná dobová persona, kterou Adelle Prentiss Hugues přemluvila k přestěhování do Clevelandu. Stal se prvním šéfdirigentem místního orchestru – a spolu s jeho zakladatelkou se vydal za dalším snem, zprvu připomínajícím chiméru. Nešlo o nic menšího než o výstavbu koncertní síně.

Trvalo dalších třináct let, než se 5. února 1931 otevřela veřejnosti zahajovacím galakoncertem, který přímým přenosem přenášela síť amerických rozhlasových stanic.

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 5. září v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 8.9. v 22:00 a v sobotu 10.9. v 10:00.

Foto: Profimedia