Tvary zvuku a Ticho v současném výtvarném umění

Oblastní galerie Liberec vstupuje do jara se dvěma novými výstavami, jež jsou inspirovány zvuky, respektive jejich absencí. Díky nim máme možnost až do 26. května vidět díla rakouského umělce Josefa Baiera a české malířky Ivany Lomové.

Sound Shapes

Jarní lázeňská sezona v Oblastní galerii Liberec přiblíží tvorbu rakouského umělce Josefa Baiera (*1951), který je znám jako autor monumentálních realizací ve veřejném prostoru i subtilnějších kinetických a zvukových instalací. Středobodem výstavy Sound Shapes je kineticko-zvuková instalace Křivky sluchu, návštěvníci se ale seznámí i s širším kontextem Baierovy tvorby.

Expozice Sound Shapes nepředstavuje chronologický průřez celou tvorbou Josefa Baiera, ve své různorodosti však postihuje většinu témat a úseků sochařovy tvorby. Kineticko-zvukovou instalaci Křivky sluchu (2017) najdou návštěvníci galerie v bazénové hale galerie. Rozpohybovaná kyvadla v ní rozezvučují precizně vyladěné zvukové trubice. Zvuková kompozice je provázána s vizuálním vjemem – vlnící se dráhou pohybujících se kyvadel. V dalších prostorách galerie je prezentován širší kontext Baierovy tvorby.

Sám autor je znám svými monumentálními realizacemi pro veřejný prostor. K exteriérové tvorbě ho inspirovala práce na sympoziích, na nichž zpočátku pracoval s kamenem či sádrou. Od roku 1990 se ústředním autorovým materiálem stává kov – leštěná či korodovaná ocel. Ve vztahu k prostředí a lokální tradici užívá i řadu dalších materiálů, jako je dřevo, sláma, vlna či papír. Klasický rámec sochařské tvorby rozšířil Baier směrem k práci s pohybem, případně k doplnění o zvukovou dimenzi.

Ticho

Jaké jsou okamžiky, kdy si lidé přejí zastavit čas? Pro Ivanu Lomovou jsou to zdánlivě banální momenty, jak ukazuje druhá nová výstava Oblastní galerii Liberec s názvem Ticho. Její náplní je rekapitulace posledních více než dvou dekád tvorby této významné české malířky. Zahrnuje malby z cyklu Pod dekou (2000), Samota (2009), Kavárny (2010), Cestující (2012) nebo Praha (2021).

Autorka interpretuje svou malbou svět kolem sebe bez nadsázky, neokázale, bez příkras – obrazy každodennosti, ale až s výjimečnou odvahou zprostředkovat divákům tyto obrazy malebnou fotooptikou. Obrazy Ivany Lomové jsou jako okamžiky zastavené v čase. Její realistická malba svět nijak nedramatizuje, nepřidává mu nadbytečnou romantičnost ani sentimentalitu.

Ivana Lomová ve svých malbách nezapře, že je vystudovanou architektkou. Náchylnost k prostoru, ať už venkovnímu, či vnitřnímu, je zjevná a jeho zobrazení je natolik výmluvné, že emoce přenáší ještě lépe než případné výrazy tváře.

Pocit důvěrně známého je jedním z prvních dojmů, které se při pohledu na malby Ivany Lomové dostaví. To proto, že kompozice jejích obrazů jsou kompozice našich vlastních pohledů – vidí to, co vidíme i my, byť jindy a jinde. Prostřednictvím jejích maleb sledujeme cestující ve vlaku, manželské páry v intimním prostředí, spolu s autorčinými protagonisty se díváme z oken činžáků.