Budova nad podzemní řekou. Lvovské divadlo opery a baletu

Nacházíme se v historickém centru západoukrajinského města Lvov, kde se kdysi společně dokázali bavit obyvatelé slovanského a židovského původu. A různorodého víry. Příkladem nad jiné budiž právě několik nápisů, které vévodí stylové restauraci Atlas.

„Talíře, sklenice či židle nepatří do politické debaty jako argument,“ připomíná první z nich. Další pak s úsměvným nadhledem konstatuje, že „odnášet odtud vidličky a nože je sice zakázáno, ale pokud si nedokážete pomoci, berte je prosím s sebou jen jednou měsíčně a po jednom kuse od každého.“ Vstřícností voní další dva nápisy: „Shledáte-li obsluhu jako nedostatečnou, prosím nevyvolávejte skandál, ale v klidu se najezte i napijte a pak odejděte bez placení...“ Pod tím je navíc písemně slíbeno, že „host, který zde vypije úctyhodné množství alkoholu, má nárok na odvoz domů na účet podniku.“

Přibližně tři sta metrů od této restaurace obdařené smyslem pro humor se nachází majestátní budova zasvěcená kultuře. Postavena byla za vlády Rakouska-Uherska, poté se stala majetkem Polska, aby následně patřila Rusům, Němcům, znovu Rusům a nyní Ukrajině. Přitom, řečeno dikcí známého bonmotu o Kohnovi z Mukačeva, se Divadlo opery a baletu také ze svého místa, rozuměj ze Lvova, nehnulo ani o píď. Zato kolem něj kráčela historie.

Divadlo bylo svědkem událostí, které ze všeho nejméně přály kultuře. A zaslouží obdiv, že různé přesuny přežilo nejen zvenčí, ale i zevnitř – v tom smyslu, že se tu zmíněné žánry, tedy operní a baletní tvorba, udržely po dobu delší než jedno století. S jeho bouřlivými událostmi, které, jak se zdá - nemají konce.

Budova si před časem vetkla do štítu jméno nejslavnější sopranistky ukrajinských dějin, dámy jménem Solomija Krušelnická. A snaží se co nejlépe fungovat i za válečných časů. Například kulturní sezónu 2023 až 2024 zahájily opery Carmen či Nápoj lásky. Ale také balety Giselle či Esmeralda.

• Socha Sláva na střeše divadla (©Wikipedie)

Lvov byl vždy považován za metropoli východní části Haliče – tedy území, patřícího dnes z menší části Polsku a z větší Ukrajině. Jeho jižním sousedem je Zakarpatská Ukrajina, v období mezi dvěma světovými válkami minulého století patřící, jak známo, tehdejšímu Československu. Kam Lvov civilizačně lne a kam asi nejspíš patří, nejlépe ze všeho naznačí vzdálenosti, dělícího ho od různých míst a měst.

Do Moskvy je to odtud přes třináct set kilometrů, do Vídně i do Prahy kolem osmi set, podobně jako do Oděsy. Nejblíž je ze Lvova do Varšava, necelých pět set kilometrů, Kyjev leží o trochu dál. Ve městě na řece Poltvě se tak prolíná několik civilizací, ale svým vzhledem – nikoli náhodou – prý nejvíc připomíná Krakov.

Zmínka o vodním toku, dlouhém sotva šedesát kilometrů, nás přivádí už přímo do středu dění. Neboli do místa, kde se vypíná budova zčásti neorenesanční a zčásti neobarokní, ovšem se zřetelnými prvky secese. Lvovské Divadlo opery a baletu.

Jeho příběh se začal odvíjet roku 1895, kdy místní radnice vyhlásila mezinárodní architektonickou soutěž na novou dominantu města. Návrhů se sešlo požehnaně – a mezi nimi i jeden, který byl mnohými považován za jasného favorita. Autory totiž nebyl nikdo jiný než proslulý vídeňský tandem Fellner und Helmer, jen u nás známý krásnými divadly od Karlových Varů přes Mladou Boleslav do Liberce. O pražské Státní opeře ani nemluvě.

Jenže ctihodná porota zaujala jiné stanovisko. Pravilo se v něm, že návrh slavných Vídeňáků je zároveň příliš kosmopolitní a málo originální. Přednost dostal – coby vítěz soutěže – jejich méně známý kolega Zygmund Gorgolewski. Architekturu studoval v Berlíně, kde poté i působil, ale dva roky před konkurzem na Lvovskou operní a baletní budovu se přestěhoval do Lvova. Schylovalo se zde k Všeobecné národní výstavě, která roku 1894 sestávala ze stovky pavilónů, a město potřebovalo někoho, kdo na jejich vznik, kvalitu a bezpečnost dohlédne. Proto byl povolán Gorgolewski.

Svým návrhem na Divadlo opery a baletu překvapil dvojnásob. Tím, že ho umístil do historického centra, které bylo ovšem v podstatě zastavěné. Toto dilema vyřešil originálně. Budova nechť stojí na zastřešeném tunelu, kterým bude napříště protékat řeka Poltva. Stalo se – a 4. října 1900 se tu odehrála slavnostní premiéra, hudebně složená z ukázek lokální tvorby. Brzy ovšem přišly na řadu kromě oper i operety, například Veselá vdova nebo Netopýr.

• Budova divadla ze severní a zadní strany (©Wikipedie)

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 6. listopadu v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 9.11. v 22:00 a v sobotu 11.11. ve 10:00.

Foto: Lvovské Divadlo opery a baletu (©Wikipedie, Oleksandr Samoylyk)