Dobré je vždycky nové. Televizní manažer Stefan Felstenthal
Každý cyklus je dobré občas osvěžit, aby neupadl do rutiny. Vybočit z řady, nabídnout dílčí změnu. Toto pravidlo platí obecně, ale je na místě ho uplatnit i v našem seriálu o hudebních manažerech. Zaměřeném na osobnosti, které v různých zemích, stojí – či stály – v čele operních domů, symfonických těles, hudebních festivalů.
Klasická hudba ovšem nezní jen z operních jevišť nebo koncertních pódií. Vysílá se na vlnách rozhlasových stanic, jednu z nich ostatně posloucháte. Bývá k vidění a ke slyšení na televizních obrazovkách. Především veřejnoprávních, které nemusí tolik hledět na sledovanost, ale zato mají ze zákona povinnost uspokojovat náplní svého vysílání divácké menšiny. K nimž ta, která má v oblibě vyšší hudební kulturu, nesporně patří.
Relativní novinkou jsou privátní vysílatelé klasiky. K těm kromě hrstky specializovaných stanic patří čím dál častěji samotní hráči na hudebním trhu. Včetně Metropolitní opery s jejími slavnými přenosy do stovek kin po celém světě. Ovšem webové stránky se záznamy svých koncertů či operních produkcí nabízejí i jiné kulturní instituce, pokud si ve svých působištích vybudovaly vlastní nahrávací studia. Je dobře, že tento trend nepromeškala Česká filharmonie.
Tam, kde se klasická hudba na rozhlasových vlnách či na televizní obrazovce objevuje, musí být kromě dramaturgů či editorů někdo, kdo celý proces řídí, usměrňuje. Napřed mu zajistí rozpočet a po výrobě zařazení díla do televizního programu. Bývá výhodné, pokud má takový šéf cit pro věc, pokud dokáže přinášet impulsy, inspirovat.
Na evropské televizní scéně posledních desetiletí lze hrstku múzických manažerů objevit. Považuji za štěstí, že jsem se s jedním z nich poznal osobně a dokonce s ním mohl spolupracovat. Stefan Felsenthal totiž uměl být novátorem, zároveň však s úctou jak ke kulturní, tak široce humanistické tradici Evropy. Jeho životní pouť ho k tomu ostatně předurčila. Pocházel z židovské rodiny v Německu, žil v Nizozemí, ale miloval Prahu i naši hudbu. Nejvíc si vážil Bedřicha Smetany.
Pražský příběh nizozemského televizního manažera se zaměřením na klasickou hudbu, balet a tanec na obrazovce, zdánlivě začal až počátkem devadesátých let
Jenže jeho příchylnost k české hudbě a k české kultuře byla dřívějšího data. Když Stefan Felsenthal dovršil kristův věk neboli třiatřicátiny, rozhodl se obdarovat se letní návštěvou Prahu. Vždyť roku 1968 tady bylo co pozorovat. Svobodný rozlet kultury, ale též stahující se mraky nad nadějnou svébytnosti. Jednadvacátého srpna probudil Felsenthala hřmot tanků pod okny bytu, kde s místními přáteli trávil čas debatami či poslechem hudby. Z první ruky zažil strach i vztek, bezmoc a beznaděj, kterou jeho hostitelé prožívali.
Tou dobou už byl všestranně dospělým člověkem. Měl za sebou studia na Svobodné univerzitě v Berlíně i první angažmá jako producent v nizozemské televizi. Ale také prvních pět let manželství s herečkou Yolandou Bertsch, které nezůstalo bezdětné. Přesto se tehdy v Praze vynořily z hloubi Stefanovy duše dávné zážitky, na které chtěl – ale nemohl – zapomenout. Vždyť jeho život byl dobrodružný vlastně od samého počátku.
Narodil se totiž doslova za jízdy vlakem z Dusseldorfu, odkud rodiče prchali před nacisty. Směřovali do Haagu, kde byl jejich prvorozený syn pokřtěn 16. dubna 1933. Křestní jméno mu vybrali podle spisovatele Zweiga, jehož protiválečné dílo obdivovali. Stefanovi rodiče - otec Erich Bernhardt, právník a někdejší státní zástupce, i matka Anthonie - dobře věděli, proč opouštějí Německo. A jejich předtucha se bohužel později ukázala jako správná.
Nacisté je dohnali i v Haagu – a roku 1940 deportovali do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. I se Stefanem, kterému bylo sedm let. Pár týdnů před koncem války, 30. března 1945, putoval jeho otec do plynové komory. A to ještě Stefan netušil, že už o dva roky dřív postihl v Osvětimi stejný osud také dědečka s babičkou...
Může se člověk, který tohle zažije jako dítě, ještě někdy radovat ze života? Stefan Felsenthal toho byl živoucím důkazem. Právě proto, co měl za sebou, si vážil každičké příjemné chvíle.
Nejvíc miloval, kromě tance a baletu, klasickou hudbu. Jako někdejší žák i asistent legendárního režiséra Harryho Kupfera měl v malíčku operu. Později spolupracoval s naším choreografem Jiřím Kyliánem, vytvořili například oceňovanou televizní podobu známé Ravelovy baletní opery Dítě a kouzla.
Následně Stefan Felsenthal zasáhl zásadním způsobem do současné podoby Mezinárodního hudebního festivalu Zlatá Praha.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 26. června v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 29. 6. v 22:00 a v sobotu 1. 7. v 10:00.
Foto: Stefan Felstenthal (©Wikimedia)
