Dvě filharmonické kopule. Koncertní areál v Ankaře
Cílem pouti dalšího pořadu Jiřího Vejvody Slavná auditoria za koncertním sály světa je město, ve kterém bychom možná – sebestředně, mylně až pošetile – evropskou klasickou hudbu neočekávali. Přitom je pravý opak pravdou. Zní tam v prostředí, které můžeme jen závidět. Vydáváme se do turecké Ankary.
Bezmála pět set kilometrů odtud západním směrem leží někdejší Cařihrad, od dvacátých let dvacátého století Istanbul. A skoro pětkrát dál je to z Ankary na sever Itálie, do města Bergamo. Proč právě tam? Důvod je prostý, pátrání něm napříč dějinami však takřka detektivní. Příběh začínající před dvěma staletími vypráví o průniku italské opery do někdejší Konstantinopole. A vrcholí nedávným vybudováním koncertního areálu pro symfonickou hudbu v Ankaře.
Vše začalo tím, že do města nad průlivem Bospor připutoval 17. prosince 1828 z Bergama čtyřicetiletý italský hudebník jménem Donizetti. Nebyl to ovšem známější autor oper jako Nápoj lásky či Don Pasquale, nýbrž jeho starší bratr Giuseppe. Proslulý vojenský kapelník, který v této funkci dokonce doprovázel samotného Napoleona a zažil zblízka jeho porážku u Waterloo. Načež se vrátil domů, po čase ale podlehl vábení z Konstantinopole.
Budoucímu sultánovi Abdulu Medžidovi sice bylo tou dobou teprve pět let, ale zamiloval se už jako dítě do klavíru, učil se francouzsky a podnítil svého otce, předchůdce na trůnu, k určité otevřenosti směrem na západ. Alespoň do té míry, že se tam rozhodl hledat nového šéfa vojenské kapely. Doporučen mu by právě Giuseppe Donizetti.
Ten se svého úkolu ujal s vervou. Nechal z Evropy dovézt kvalitní hudební nástroje, zasvětil turecké hudebníky do tajů západních partitur, přiměl je k pečlivé práci při zkouškách. Získal si tím takové uznání, že se mu byla svěřena klíčová úloha při vzniku operního divadla v místech dnešní istanbulské čtvrti Taxim, tehdy zvané Pera a coby křižovatka etnik i jazyků překvapivě kosmopolitní.
Zde Giuseppe Donizetti nastudoval například Belliniho opery Cizinka či Norma. A sestavil orchestr, který se stal předchůdcem, přesněji řečeno předzvěstí budoucího symfonického tělesa. Přemístěné po vzniku tureckého státu do Ankary, kde se nedávno dočkal nových koncertních prostor.
Proč došlo k tomu, že byl symfonický orchestr přesunut z Konstantinopole do vzdálené, podle mnohých šedé a nezajímavé Ankary? Šlo se jeden ze střípků rozměrné mozaiky, vzniklé po pádu osmanské říše a založení Turecké republiky v roce 1923. Otec sekulární vlasti, vesměs vzývaný Atatütk, v sobě totiž nezapřel bývalého vojáka. A se slovy, že „hlavní město už nikdy nesmí být dobyto z moře,“ se rozhodl přemístit tureckou metropoli do středu země.
- Atatürkovo Mauzolem v Ankaře (©Wikipedie)
Ankara byla tou dobou osídlením, které proslulo jen angorskými kočkami a angorskou vlnou. Postupně se tu ale začalo všechno měnit. Stát zůstal sice starobylý hrad, ale novou dominantou města se stalo Atatürkovo Mauzolem. Ke němuž nedávno přibylo velkolepé sídlo prezidenta Erdogana. A na ose mezi těmito body byl umístěn koncertní areál.
Než do něj vstoupíme, vraťme se ještě do historie symfonického orchestru, který několikrát za posledních sto let změnil svůj název. Až se dočkal přejmenování na Prezidentský. Podstatnější bylo, kde a pod jakým uměleckým vedením až do vzniku nových koncertních prostor vystupoval.
Původní sál, kam se do hlediště vešlo kolem osmi stovek diváků, sloužil nejprve jako výstavní prostory, ale byl přebudován za účelem provozování klasické hudby. Aby byla hrána na patřičné úrovni, o to za od třicátých let minulého století staraly pozvané osobnosti ze Západu. První byl skladatel Paul Hindemith, který v Ankaře pobýval v letech 1934 až 1935 a narýsoval zde ambiciózní dramaturgický plán, který však poté musel někdo zkušený uskutečňovat.
Tím se na Hindemithovo doporučení stal jeho krajan, německý dirigent Ernst Praetorius. Ročník 1880. Ačkoli apolitický, už od dvacátých let minulého století nenáviděný nacisty za to, že se cílevědomě věnoval soudobé hudbě, podle nich zvrhlému umění.
Jakmile se Hitler dostal roku 1933 k moci, byl Praetorius odstraněn z pozice hudebního ředitele ve Výmaru. Přitížilo mu, že se oženil s lékařkou židovského původu; hnědá moc také nezapomněla, že roku 1926 dirigoval premiéru Hindemithovy moderní opery Cardillac. Hindemith dirigentovi později jeho službu oplatil pozvánkou do Ankary. Hlavního města Turecka, které se bezmála do konce druhé světové války chovalo politicky neutrálně. Ernst Praetorius a později i jeho paní tam mohli žít a působit v bezpečí.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 4. prosince v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 7.12.. v 22:00 a v sobotu 9.12. ve 10:00.
Úvodní foto: Ankara (©Shutterstock)
