Jediným bohem, v něhož věřím, je pravda. Giacomo Casanova v Duchcově a na Donu Giovannim

Psal se rok 1785, když se svůdník, diplomat, špión, hazardér, literát a především dobrodruh Giacomo Casanova ocitl znovu ve Vídni. Po životě tak rušném, že by vydal za deset jiných, se cítil unaven. Táhlo mu na šedesát. Z Benátek, kam se předtím vrátil, aby se smířil s inkvizicí poskytováním informací, byl nakonec znovu – a už natrvalo – vyobcován. Jako nenapravitelný hříšník.

Měl za sebou nesčetné pouti napříč Evropou. Od Anglie po Rusko. Včetně Francie, Německa nebo Švýcarska. Všude se potkával nejen s lidmi na výsluní, ale – spíš příležitostně než pravidelně – také s hudbou. Nebyla mu rozhodně cizí. Sám přece kdysi, v dětství a v mládí, hrál na housle, i když – jak se zdá – nevalně. Ale měl k muzikantům a jejich údělu vztah. Navíc jej ovlivnilo, že pocházel z města divadel na čele s ikonou jménem La Fenice; z města Antonia Vivaldiho a dalších skladatelů.

Artefakty ze zámku v Duchcově (©Jiří Vejvoda)

Teď, onoho zmíněného roku 1785, byl ve Vídni na prahu seznámení s dalším velikánem, jakkoli tenkrát jej mnozí považovali spíš za podivína a za klauna. Wolfgang Amadeus Mozart přece spolupracoval s libretistou da Pontem, dalším Benátčanem pozoruhodného osudu, s nímž se Giacomo Casanova znal. Než se ale znovu sblížili, vstoupila do Giacomova osudu jiná známost. Vlastně byly dvě.

Tou první byl benátský vyslanec ve Vídni Sebastian Foscarini, který Casanovu přijal jako svého tajemníka. Svět diplomacie rozhodně nebyl stárnoucímu muži neznámý, naopak se v něm pohyboval rád a jako ryba ve vodě. Zúčastňoval se i pracovních obědů, což mu přineslo nečekanou perspektivu, jak strávit závěr svého života.

Do řeči se s ním dal významný šlechtic. Josef Karel Valdštejn, přesněji Waldstein. Brzy shledali, co je spojuje. Literatura obecně, ale nejvíc ta, která se zabývá magií, okultismem, kabalou. Ostatně, oba byli v zednářské lóži a tajemné jevy mezi nebem a zemí je přitahovaly. Debata se stočil na slavného středověkého okultistu Heinricha Cornelia Aggripu, jehož dílo bylo v 16. století označeno za kacířské. A zmíněny byl i Klíče Šalamounovy, kniha Johanna Schneidera, v níž učitel zasvěcuje své žáky do umění stát se neviditelným nebo ovládnout myšlení bližních. Mezitím, jinde ve Vídni, pracoval Mozart na první ze svých tří nejslavnějších oper. Figarově svatbě.

Artefakty ze zámku v Duchcově (©Jiří Vejvoda)

Když měla Figarova svatba 1. května 1786 premiéru, Giacomo Casanova už ve Vídni nebyl. První, spontánní Valdštejnovu nabídku, aby se uchýlil na jeho duchcovské panství, ještě nepřijal. Když ale nedlouho poté zemřel jeho živitel a ochránce Foscarini, byl náhle bez práce a bez peněz. A přestože ho vidina knihovnické práce v neznámém koutě Evropy nikterak nelákala, vydal se na cestu do Duchcova.

Jak mu asi tehdejší město, vzdálené osm kilometrů západně od proslulých lázní Teplice, asi na první pohled připadalo? Jaký dojem v něm vzbudilo? Příteli v dopise sice napsal, že „ve svém věku už mi nezáleží na tom, kde se vyskytuji, protože jedinou vášní, která mi zbyla, je psaní, a to mohu provozovat kdekoli“. Zároveň ovšem platí, že byl vnímavý a navíc jako zkušený cestoval si uměl v hlavě rázem srovnat, co ho v Duchcově čeká a nemine.

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 30. října v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 2.11. v 22:00 a v sobotu 4.11. ve 10:00.