Od Jánošíka k Janáčkovi. Dům umění Fatra v Žilině
Nejen v Čechách existuje rivalita mezi městy, například Hradcem Králové a Pardubicemi. Také na Slovensku se podobné případy najdou. Například souboj o regionální moc i kulturní dominanci mezi Banskou Bystricí a Žilinou. Dělí je od sebe kolem devadesáti kilometrů, obě čítají zhruba osmdesát tisíc obyvatel, kdysi byla krajskými městy. Klín ovšem mezi ně vrazilo Slovenské národní povstání, které mělo od srpna roku 1944 své zázemí v Banské Bystrici. Ta na tom po druhé světové válce vytěžila přízeň úřadů. Stala se metropolí Středoslovenského kraje, proudily sem investice, byla tu dokonce založena stálá operní scéna.
Teprve roku 1974 kontrovala Žilina tím, že zde byl zásluhou skladatele Jána Cikkera založen orchestr mozartovského typu. Mající kolem třiceti hráčů. Dlouhodobě nese název Státní komorní orchestr, poslední dobou též Slovenská sinfonietta. V jeho čele stál nejen nám dobře známý dirigent Oliver Dohnányi, který žilinský soubor vedl poprvé od roku 2004 do roku 2007 a podruhé v letech 2011 až 2015. Ještě před ním tu ale záslužnou práci odvedl Leoš Svárovský coby šéfdirigent v období od roku 1995 do roku 2000.
Dům umění Fatra v Žilině (©Wikipedie)
To už těleso sídlilo v pozdně secesním nárožním domě nedaleko centrálního Mariánského náměstí. Jeho příběh je velmi zajímavý, o lecčem vypovídající. Nejenže dodnes patří k nejcennějším žilinským stavbám z přelomu 19. a 20. století - spolu s dalšími chloubami místní secese, jakými jsou Rosenfeldův palác s prostorným tanečním sálem nebo Braunův dům poblíž Farských schodů. V 80. letech byl Dům umění Fatra, jak se od té doby stavba nazývá, zevrubně rekonstruován. V suterénu vzniklo zázemí pro techniku, sklad hudebních nástrojů a šatny hudebnic i hudebníků. Pod střechou pak nahrávací studio, kterému se však nedařilo a bylo brzy zrušeno.
Především tu ale přes šedesát let, od vybudování domu až do jeho přestavby, sídlilo kino. Přesněji Grand Bio Universum, jak bylo honosně pojmenováno. Jeho první promítání, které bylo zároveň slavnostním zpřístupněním objektu široké veřejnosti, vešlo do dějin. K vidění tu byl totiž první slovenský celovečerní film s názvem Jánošík.
Němý film Jánošík, kterým se nynější Dům umění Fatra v Žilině dočkal svého zprovoznění, se tu promítal po několik večerů. Poprvé 3. ledna 1922. Hudební doprovod obstarala vojenská kapela, bylo beznadějně vyprodáno. Chtě nechtě sloužil tento snímek jako jeden z mnoha dokladů česko-slovenské vzájemnosti.
Už samotná stavba vznikla mezi lety 1919 až 1921 podle návrhu Jana Rufinuse Stejskala, původem z Moravy, který ovšem žil a podnikal na slovenském území už od konce 19. století. A podle jeho představ zde nemělo být jen Grand Bio Universum, kam se do přízemí a na dva balkony vejde přes osm set diváků, ale také spolková místnost, hostinec, kavárna a další prostory, tvořící dohromady Národní dům. Na to se už ale nedostávalo financí.
Samotný film Jánošík sice financoval slovenský nadšenec do kinematografie, žijící až ve vzdáleném Chicagu, ale českou stopu v něm ztělesnil představitel titulní role. Byl jím český herec Teodor Pištěk. A předlohou pro ztvárnění Jánošíka na filmovém plátně se stala divadelní hra dalšího Čecha, spisovatele a dramatika Jiřího Mahena.
Ten jako neklidná duše pohrdl pražským prostředím, pro něj maloměšťáckým, přestože právě zde, v Národním divadle, měl už před první světovou válkou jeho Jánošík premiéru, když hlavní role se ujal Eduard Vojan. Ani Morava poté Mahena neuspokojila, hledal větší volnost a idealizovanou autentičnost, která ho oslovila až na Slovensku. Pobýval tu často a rád, takže i díky jeho vytrvalosti zde čtrnáct let po němém filmovém Jánošíkovi vznikl roku 1935 další, tentokrát už mluvený.
Scénář Jiřímu Mahenovi pomáhali vytvořit další Češi. Fotograf Karel Plicka, kterému slovenská příroda také přirostla k srdci, a písničkář Karel Hašler. Znovu se na plátně objevil neúnavný Teodor Pištěk, který po neúspěšné investici do filmového průmyslu splácel ohromný dluh a musel účinkovat až v deseti filmech ročně. Tentokrát ovšem už nikoli coby Jánošík, ale v jedné z epizodních rolí.
Stěží mohl tehdy někdo tušit, že jednou se žilinské kino změní v dům umění, kterému bude vévodit klasická hudba. Je sice zvláštní, že tu byly v promítacím sále umístěny roku 1947 varhany z Krnova, které se poté náramně hodily, když prostor opanoval Státní komorní orchestr. A když pod taktovkou Leoše Svárovského zazněl kromě jiného i jeho milovaný Leoš Janáček. Jmenovitě dílo ze skladatelova folklorního mládí, hudba pro balet Rákos Rákoczy. A byl tak opsán pomyslný oblouk od Jánošíka po Janáčka.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 20. listopadu v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 23.11. v 22:00 a v sobotu 25.11. ve 10:00.
Úvodní foto: Nově zrekonstruovaná budova Domu umění Fatra v Žiline (©Miro Sabo)
