Umění propojit čtyři profese. Manažer, skladatel, dirigent a pedagog Peter Ruzicka
Často se mívá mylně za to, že kdo působí v tom či onom oboru tvůrčím způsobem, může časem vykonávat i řídící funkci. Vždyť přece svěřenou oblasti důvěrně zblízka a v podrobnostech zná! Jinak řečeno - dirigent, hudebník, pěvec se jistě stane dobrým ředitelem orchestru či opery; anebo redaktor, scénárista, moderátor bude bezpochyby kvalitním šéfem v rozhlase, v televizi, v novinách.
Opak ovšem bývá pravdou: řídit vyžaduje odlišné - a někdy zcela protichůdné - vlastnosti než vykonávat kreativní činnost. Je třeba být systematickým, týmovým hráčem, ve prospěch celku většinou potlačit své vlastní ego… Čehož ten či ta, kdo předtím takzvaně hrál na sebe, protože to jeho výkon předpokládal není mentálně schopen. Nedokáže takzvaně přepnout, změnit své myšlení, svůj přístup k práci a k lidem. Výsledek? Uspět v tomto přerodu dokáží pouze výjimky. A zcela neobvyklé bývá, aby toho byly schopny průběžně. Měnit se ze šéfa ve tvůrce a zase naopak vyžaduje obzvláštní pružnost mozku.
Nesporně to během své dlouhé, více než čtyřicetileté profesní kariéry zvládal Němec Peter Ruzicka. Orchestrální, operní i festivalový manažer, který byl ovšem po celou dobu paralelně též skladatelem, dirigentem a pedagogem. Příjmení tohoto rodáka z Düsseldorfu, kde přišel na svět 3. července 1948, zní natolik česky, že jeho zdejší kořeny se zdají víc než pravděpodobné. Bylo tomu tak doopravdy?
Když roku 2001 Peter Ruzicka dirigoval ve Dvořákově síni Rudolfina Českou filharmonii, poskytl vysvětlení v rozhovoru s hudební kritičkou Věrou Drápelovou. Jeho prarodiče žili ještě za Rakouska-Uherska v Teplicích. Po vzniku Československa se odstěhovali do Německa. Ale Ruzickovi rodiče prý k nám jezdívali ještě v 60., respektive 70. letech minulého století, shlédnout operní představení v pražském Národním divadle. Zato jejich syn se už česky nenaučil, neměl potřebnou motivaci…
Zato se věnoval například v čele Salcburského festivalu tvorbě našich někdejších spoluobčanů, skladatelů Alexandra Zemlinského či Ericha Wolfganga Korngolda. Minulý čas v tomto konstatování ale neznamená, že by se Peter Ruzicka stále netěšil ze života. V letošním roce svých pětasedmdesát se ovšem z řídících pozic rozumně stáhl. A věnuje se – pokud zaslouženě neodpočívá – komponování či výuce.
Neobvyklá dvojkolejnost v uvažování i v konání byla Peteru Ruzickovi zjevně vlastní od samých počátků jeho uměleckého a manažerského směřování. Přitom jako by vše do sebe logicky zapadalo.
Nejprve studoval pět let, od roku 1963 do roku 1968, na konzervatoři v Hamburku. Věnoval se tam hře na klavír i na hoboj a rovněž oboru skladba. Po maturitě si ale dopřál dalších devět let na univerzitní studia, která završil v roce 1977 jako devětadvacetiletý. A byla pestrá.
Nejen místně, jelikož byl posluchačem vysokých škol nejen v Hamburku ale také v Mnichově a v Berlíně. Především tématicky, vždyť kromě muzikologie, ze které obhájil doktorát, absolvoval Ruzicka rovněž práva. Jednalo se na první pohled o vzdálené obory. Něco lze ale v tomto úseku jeho životopisu zřetelně vystopovat.
Zjevně už Ruzicka tou dobou rezignoval na dráhu výkonného hudebníka. Zda proto, že ho neuspokojoval nebo v ní pro sebe neviděl lákavou budoucnost, ví jen on sám. Zvolil jinou cestu. Měl potřebu se na budoucí kariéru skladatele, dirigenta či pedagoga vyzbrojit teoreticky, muzikologicky. A zároveň toužil po legislativním vzdělání – jako by tušil, že se mu znalost práva bude v ředitelských kancelářích nejednou náramně hodit.
Netrvalo dlouho a v roce 1979, kdy mu bylo teprve jednatřicet, získal Peter Ruzicka své první manažerské místo. Stal se na dlouhých osm let intendantem Symfonického orchestru Berlínského rozhlasu. Působícího tehdy, za dob rozděleného Německa, v jeho východní části. Jak to, že rodák ze Spolkové republiky touto nabídkou nepohrdl? Nabízí se dvojí vysvětlení.
První je přímočaré. Orchestr, založený v roce 1923, měl velmi dobrou pověst. Jak šel čas, pohostinně jej dirigovali Paul Hindemith či Artur Honneger, Darius Milhaud či Arnold Schönberg, Sergej Prokofjev nebo Dmitrij Šostakovič. Nebylo žádnou ostudou se tam stát šéfem.
Druhý důvod byl zřejmě osobní. Velkým Ruzickovým vzorem – a v některé z pozic i předchůdcem - byl skladatel i manažer Hans Werner Henze, starší o dvaadvacet let. Muž složitého osudu. Když se v pubertě vyjevilo, že nebude mít zájem o opačné pohlaví, zdrtil ho jeho otec, nacista, krutou větou: „Takoví jako ty patří do koncentráku“. Henzemu i proto nebylo v Německu nikdy dobře, takže se ve třiapadesátém roce jako sedmdvacetiletý navždy odstěhoval do Itálie, kde navíc vstoupil do tamní Komunistické strany.
Ne že by ho v tom Peter Ruzicka politicky následoval, to ani omylem. Ale lze předpokládat, že práce v někdejším NDR mu nebyla a priori protivná.
Více o životních osudech a kariéře Petera Ruzicky prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 27. listopadu v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 30.11. v 22:00 a v sobotu 2.12. ve 10:00.
Foto: Peter Ruzicka (©Astrid Ackermann)
