V muzeu, pod náměstím, nad tratí… Filharmonický sál v Kolíně nad Rýnem
„Krize nabízí nové příležitosti, je výzvou k růstu“, čítáme v dobách, kdy se nám nedaří. A podobné proklamace většinou vnímáme jako hraběcí rady. Že na nich je ale hodně pravdy, dokázalo nám například poválečné Německo, které během několika let doslova povstalo z popela jako bájný pták Fenix. A především ve své západní části, masivně podporované zahraničním kapitálem, nastartovalo obdivuhodný hospodářský růst.
Jeho součástí se přirozeně jevila potřeba znovu stavět, budovat. Kromě jiných měst to plně platilo i o čtvrtém největších na území Německa. A tím je – se svým zhruba milionem obyvatel - Kolín nad Rýnem. V posledním údobí druhé světové války podniklo spojenci na město včetně jeho centra devastující nálety.
Naštěstí zůstal zachován hlavní zdejší skvost, kolínský dóm. Katedrála, která se – bez velké nadsázky – stavěla, dostavovala a přestavovala od desátého století do minulého. Zato bezprostředně kolem ní, tyčící se svými věžemi takřka do sto šedesáti metrové výšky, bylo třeba vše přebudovat od základu. Úsilí bylo zjevně natolik horlivé, že zastáncům rozumného územního plánování se příliš nenaslouchalo. Výsledkem je dnešní vzhled kolínského centra, ve které je na sebe – doslova – namačkáno několik protichůdných prvků.
S nedalekou řekou Rýn jistě nikdo nepohne. Ani katedrálu, nepříliš od vodního toku vzdálenou, nechtěl – a ani nemohl – nikdo stěhovat. Že se ale v tomto prostředí bude „dařit“ i velkému vlakovému a o něco menšímu autobusovému nádraží, to už byl velký zářez do zdejšího prostředí. Jak šel čas, rozlehlé náměstí, lidově zvané Domplatz, se alespoň vyčistilo od aut a slouží jako vítaný azyl bruslařů, skateboardistů, pouličních hudebníků či akrobatů a jejich příležitostného publika z řad kolemjdoucích.
Ještě příjemněji ale působí blízké, sice menší, o to však útulnější náměstí, které bylo pojmenováno po slavném kolínském rodákovi. Držiteli Nobelovy ceny za literaturu, spisovateli Henrichu Böllovi, ročník 1917. Jeho stavební dominantou se nejprve, řeč je o sedmdesátých letech minulého století, stala výtvarná galerie, chcete-li muzeum. Jeho rozsáhlý sál byl ale záhy upraven na Filharmonický neboli koncertní. Zní v něm skladby klasiků typu Johanessa Brahmse či Gustava Mahlera, ale i soudobější kompozice Karlheinze Stockhausena či Steva Reicha.
Na otázku, kde se nalézá jedna z největších sbírek obrazů Pabla Picassa, by asi málokdo odpověděl správně. K vidění je v galerii manželů Ludwigových, vybudované uprostřed Kolína nad Rýnem. Pyšní se také nejrozsáhlejší evropskou kolekcí op artu. Zájem manželů Ludwigových se soustředil na dvacáté století. Paní Irena i její manžel Peter vystudovali dějiny umění, takže oplývali patřičným vzděláním.
Samo o sobě by to ovšem k založení úctyhodné galerie v Kolíně nad Rýnem, nestačilo. Paní Irena, rozená Monheim, ovšem pocházela z rodu „čokoládového krále“. Tím byl její dědeček, který založil dynastii úspěšných – a movitých – výrobců této laskominy. A rodinný klan si – jak už to bývá – mohl ve třetí generaci dopřát investice do umění.
Poválečně strohá budova v kombinaci tmavočervených cihel a šedého betonu či skla poskytla významnou část svého prostoru hudbě. V letech 1980 až 1986 zde vznikl Kolínský filharmonický sál, postavený podle návrhu místních architektů Petera Busmanna a Gotfrieda Haberera, kteří zvítězili v mezinárodní soutěží.
Má tvar inspirovaný dávnými amfiteátry, a pyšní se údajně znamenitou akustikou, na jejíž kvalitu byl od počátku kladen důraz. V sále nejsou paralelní rovné stěny, o které by se zvuk mohl tříštit. Ve spolupráci s firmou, zaměřenou na vybavení letadel či nejluxusnějších aut, byly navrženy speciální sedačky. Svým materiálem i tvarem změkčují zvuk stejně dobře, ať už v nich někdo sedí anebo zejí prázdnotou.
Což se ovšem nestává. Koncertní sál, který v minulosti Kolínu nad Rýnem bolestně chyběl, pojme dva tisíce diváků. Přesto bývá plno. Slouží totiž jako domovské sídlo dvou symfonických těles. Jedním je Gürzenich Orchestra, pojmenovaný podle historické budovy, ve které se - kromě společenských událostí či veletrhů - pěstovala od poloviny devatenáctého století klasická hudba.
Druhým tělesem je Západoněmecký symfonický orchestr (WDR) města Kolín nad Rýnem. V jeho novodobé historii objeví našinec s potěšením blízké. V letech 1970 až 1974 tu dirigoval Zdeněk Mácal. A Semjon Byčkov vedl zdejší symfoniky dokonce třináct let, od roku 1997 do roku 2010. Na kontě mají významná ocenění. Prix du Disque za kompletní nahrávku symfonií Dmitrije Šostakoviče nebo za provedení opery Daphné od Richarda Strausse.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 3. července v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 6. 7. v 22:00 a v sobotu 8. 7. v 10:00.
Foto: Filharmonie Kolín nad Rýnem (©Profimedia)
