Věřit sám v sebe a žít aktivně – to je klíč k růstu, uzdravení, štěstí a úspěchu, říká režisérka Julie Burbach

• Julia Burbach (©Victoria Cadisch)

Nejen na pracovní zkušenosti Julie Burbach se v rozhovoru, v němž se dozvíte i o její zajímavé a klikaté cestě k profesi režisérky, ptala Denisa Rausch

Vystudovala jste historii, dějiny umění a mezinárodní veřejnou politiku a pracovala jste v OSN v Paříži. Co vás převedlo k práci operní režisérky?

Vyrůstala jsem v rodině se silnými vazbami na umění a kulturu a vždy mě velmi zajímalo vyprávění příběhů a design. Zpětně vzato si říkám, jestli pro mě, jako dítě trávící život neustálým stěhováním z jedné země do druhé, ponoření do světa příběhů vlastně nepředstavovalo jakýsi únik. Přestěhujete se do úplně neznámého města, ale svůj vnitřní svět si nesete s sebou. Že bych byla ráda režisérkou, jsem věděla už v pubertě, ale když mi bylo 18, netroufla jsem si režii skutečně studovat a raději jsem se věnovala akademickým oborům. Díky tomu jsem ale získala mnoho znalostí, z nichž při režírování mohu čerpat. Navíc jsem studovala ve Spojeném království, na velkých univerzitách s vlastními divadelními a tanečními soubory, takže jsem mohla studium spojit se zájmem o divadlo. Kdybych se po práci pro UNESCO nerozhodla naplno se věnovat režii, mohla jsem skončit jako právnička, diplomatka nebo kunsthistorička. Na druhou stranu, režisér musí každou z těchto tří profesí svým způsobem ovládat. Takže se mi podařilo nalézt povolání, které spojuje různé obory, které znám, a které mám ráda.

Kromě operního žánru se věnujete mimo jiné též režii dramatických textů a dokumentárních filmů. Co pro vás znamená opera jako žánr?

Opera jako žánr spojuje mnoho vrstev a proudů vyprávění, takže z režijního hlediska představuje velkou výzvu, ale také nabízí široké možnosti pro tvůrčí přístup. Režisér musí posoudit, jakým způsobem se tyto jednotlivé proudy vyprávění doplňují či jsou spolu v kontrastu, protože jen tak se dobere skutečného významu příběhu i jeho postav. Příběh je v opeře vyprávěn především hudbou, slovem a hereckým projevem. Způsob, kterým opera tyto tři prvky spojuje, je zcela jedinečný. Je to výzva, ale nádherná a skýtající nekonečné možnosti.

• První klavírní zkouška, Nápoj lásky, Státní opera (©Serghei Gherciu)

V minulosti jste pracovala jako asistentka u mnoha známých režisérů, mezi nimi byl například i německý režisér Christof Loy. Jak vás ovlivnil jeho pohled na operu?

Christof Loy byl v mém profesním životě jedním z prvních lidí, kteří mi pomáhali a podporovali mě. Pracovala jsem na jedné jeho produkci jako asistentka a následně jsem s ním jezdila po světě a mohla vedle něj růst a učit se. Christof mě naučil vidět operu jako úžasnou, novátorskou a moderní uměleckou formu, která dokáže být nekonečně kreativní a poutavá. Na zkouškách s ním jsem se učila o hloubce, detailu i přesnosti, a pochopila jsem, že opera není jen luxusní zábava, ale důležitý veřejný statek. Nastavoval vždy laťku velmi vysoko, a to se mi moc líbilo.

Řadu let jste působila jako kmenová režisérka v londýnské Covent Garden. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Královská opera v Covent Garden byla pro můj rozvoj jakožto režisérky velmi důležitá. Na scéně i v zákulisí jsem mohla spolupracovat s řadou talentovaných umělců a od píky jsem se vypracovala až na kmenovou režisérku. Nebyla bych, kde jsem dnes, nebýt podpory lidí, které jsem v Covent Garden potkala. Je to hezké, moci vyrůstat s jednou generací operních profesionálů z Covent Garden a nyní sledovat, jak přetvářejí operu po celém světě. Jsme jako velká různorodá rodina a pomáháme jeden druhému.

V Praze, kde jste nějakou dobu také žila, budete režírovat jednu z nejslavnějších Donizettiho oper Nápoj lásky. Jak se na tuto práci těšíte? Je vám styl italského belcanta blízký?

Na inscenaci se moc těším. Zpravidla mi dávají náročná dramatická díla – v poslední době jsem režírovala hodně Wagnerů, Schrekera a Čajkovského. Ale mám ráda i jiné žánry a na Nápoji lásky obdivuji především jeho eleganci a hravost. Humor je důležitou součástí mého každodenního života. Bude příjemné, přenést něco z tohoto naladění na jeviště.

• První klavírní zkouška, Nápoj lásky, Státní opera (©Serghei Gherciu)

Jaké bude vaše pojetí Nápoje lásky? Na co se mohou diváci těšit?

Chtěla bych se zaměřit na cestu Nemorina jakožto hlavního hrdiny. Jeho vztah s vlastním sebevědomím je velmi zajímavý a myslím, že je to téma, které může oslovit každou lidskou bytost. Věřit sám v sebe a žít aktivně – to je klíč k růstu, uzdravení, štěstí a úspěchu. Vytvořili jsme hravý vizuální svět, který vidí jen Nemorino (a samozřejmě diváci), který toto pojetí dokresluje. Měla by to být poetická, vizuálně poutavá a zároveň hravá inscenace.

Kde hledáte při vymýšlení režijní koncepce inspiraci?

Velmi mě inspiruje výtvarné umění. Ráda chodím do muzeí, čtu knihy, dívám se na filmy, ale často si něčeho povšimnu jen tak kolem sebe. Umělecká tvorba je pro mě velmi osobní věc. Řada konceptů, které používám, nějak pramení z mé vlastní zkušenosti nebo z něčeho, co jsem někde viděla. Jako režisér si s každým dílem vytvoříte intimní a fascinující vztah. Hovoříte s ním a kladete si navzájem otázky. Bez ohledu na to, o jaké dílo se jedná, tento neslyšitelný rozhovor si velmi užívám. Asi je to rozhovor, který každý sám vedeme se svojí kreativitou.

• První klavírní zkouška, Nápoj lásky, Státní opera (©Serghei Gherciu)

Je pro vás režie Nápoje lásky jakožto „opery buffy“ výzvou? V čem vidíte její přednosti, a naopak třeba i úskalí?

Opera buffa má samozřejmě své vlastní tradice a jsou s ní spojena konkrétní očekávání, která velmi často vyplývají z požadavků a struktury hudby. Respekt a citlivý přístup je samozřejmě nezbytný. Ale pro režiséra se zároveň jedná o příležitost. Každá opera má svá úskalí a režírování každého díla je spojeno s nesnadnými volbami, ale každé dílo má potenciál vás vynést nahoru. Je třeba reagovat a umět se přizpůsobit, ale zároveň mít neustále plán. Tak to v naší práci chodí.

Zamýšlíte postavy typizovat nebo se budete snažit o jejich psychologizaci?

Vždycky usiluji o psychologickou hloubku – díky ní jsou postavy lidské a diváci se do nich mohou vcítit.

Mohla byste popsat, jak vypadají vaše zkoušky? Přicházíte na ně s jasnou představou nebo se necháváte inspirovat dialogem se sólisty?

Na zkoušky vždy chodím důkladně připravena. Partituru mám plnou pečlivě uspořádaných barevných lístků s poznámkami. Ale ráda také o inscenaci hovořím se zpěváky v rámci každodenních příprav. Každý koncept se dá změnit nebo upravit. Ale mít dobrý plán je podle mého názoru základ a s tím přistupuji ke každé inscenaci. Jsem pevně přesvědčena, že povinností režiséra je nezanedbávat domácí přípravu, abych tak řekla. Pokud máte v hlavě pevné režijní pojetí, dokážete pak také snadno posoudit a realizovat jeho změny. Je to neustále plynoucí proces – krása živého divadla.

Úvodní foto: První klavírní zkouška, Nápoj lásky, Státní opera, Vera Talerko, Petr Nekoranec (©Serghei Gherciu)