Ani boží, ani větrné. Hudební Nové mlýny v Pardubicích
Určitá zásadní okolnost je příběhům koncertních sálů či operních domů společná. Nejedná se o nezáživný shluk čísel a údajů, nudný výčet jednotlivých dat. Je tomu právě naopak: za každou z těchto staveb, ať už ve světě či u nás, se skrývá konkrétní vyprávění o konkrétních lidech. O těch, kteří dali k záměru vybudovat dotyčný objekt svůj podnět; zpřístupnili potřebný pozemek; nabídli návrhu svůj um, poskytli své tvůrčí schopnosti; otevřeli projektu svá srdce i své peněženky.
Přesně v tomto duchu se odehrál příběh, který nás dnes zavede do, pravda, titěrné koncertní síně. Pro pouhých sto dvacet diváků. A dokonce takové, ve které nemá hudba přednost, neboť se jedná o výtvarnou galerii. Přesto v ní ovšem tóny začínají docela často znít. Sloveso „začínají“ je zde na místě, neboť se jedná o místo, prostor, areál zpřístupněný veřejnosti teprve na konci září roku 2023.
Neobvyklost celé věci byla naznačena v předchozí větě. Nemíříme totiž do sálu, který by vznikl samostatně, zužitkoval by pár desítek čtverečních metrů, uvolněných kdesi v rámci již fungujícího objektu. Ocitneme se v jiném prostředí. Tím je rozsáhlý areál historické ceny, velkoryse opravený a upravený, který má navíc potenciál dalšího růstu. A zmíněná galerie, po večerech občas naplněná hudbou, tvoří vlastně jen malou část celkového prostoru. Přesto, či právě proto, si zaslouží pozornost.
Už ale dost obecných vět. Je záhodno upřesnit, kde se nalézáme. Nedaleko se nachází soutok dvou řek, neboť se tu Chrudimka vlévá do Labe. Na dohled je odtud i místní zámek. A netrvalo by dlouho, než by nás kroky dovedly do Sukovy síně zdejšího Domu hudby. Ano, jsme v Pardubicích. A otevíráme pomyslné dveře do nově rekonstruovaných Automatických mlýnů. Kde, slovy jednoho z představitelů města, „po století mouky začíná století kultury a vědy“.
V celém areálu a v jeho dějinách se postupně zorientujeme. Ještě předtím se ale sluší ocenit festival Pardubické hudební jaro. Právě sem, do Gočárovy galerie, protože tak se jmenuje, totiž umístil hned čtyři koncerty. Uskutečněné v rámci šestačtyřicátého ročníku, probíhajícího od dubna do května 2024.
- Automatické mlýny (©Wikipedie)
Psal se rok 1909, když se dva pardubičtí podnikatelé, bratři Egon a Karel Winternitzovi rozhodli postavit Automatické mlýny. Několik budov, zasvěcených výrobě a skladování mouky. O návrh odvážně požádali sotva třicetiletého architekta Josefa Gočára. Mladý tvůrce se zakázky zhostil, aniž tušil, že se k ní bude ještě několikrát vracet. Například v rámci nutných oprav po zničujícím požáru z roku 1919. Důvtipně přetavil tuto práci k vylepšení areálu.
Mouka se tu mlela přes sto let, do roku 2013. Pokrok ale nezastavíš, výroba se přesunula jinam. A vznikla otázka, ke které se město i kraj postavily s empatií: co s někdejšími Automatický mlýny dál? Sice byly vyhlášeny kulturní památkou, ale mlynáři z nich po ukončení výroby odvezli vnitřní vybavení, takže myšlenka na vznik muzea mouky nebyla na pořadu dne. Mohlo, ba muselo se vzlétnout na křídlech představivosti. Tehdy se začal odvíjet příběh, před nímž je třeba smeknout klobouk hned ze dvou důvodů.
Prvním byl nápad protagonisty pardubického Studia Zette, architekta Zdeňka Balíka. Vědom si finančních možností svého pražského kolegy, architekta Lukáše Smetany, oslovil jej a jeho paní s návrhem, zda by nechtěli někdejší Automatické mlýny koupit. A vdechnout jim nový život podle vlastních představ, vlastního uvážení. Stalo se.
Poté se začala rýsovat druhá kapitola příběhu, který kromě jiného završuje též hudba provozovaná ve zdejší Gočárově galerii. Manželé Smetanovi, konfrontováni s ohromným objemem prací a financí, oslovili pardubickou radnici i hejtmanství Pardubického kraje se žádostí o spolupráci. A byli vyslyšeni, protože zodpovědní lidé naštěstí pochopili, jaký skvost mají k dispozici a v co by se mohl proměnit. Jejich ambicí nebylo nic menšího než vytvořit místo, které budou využít vědci, výtvarníci i hudebníci a navštěvovat ji turisté.
Podařilo se získat evropské dotace, které pokryly takřka polovinu celkových nákladů, jež se vyšplhaly bezmála k miliardě. A narodila se vzorná spolupráce mezi veřejným, soukromým a neziskovým sektorem. Výsledkem jsou dvě rekonstruované budovy, někdejší silo a původní sklad balené mouky. A nádavkem nová stavba, vzhledem přizpůsobená industriálnímu charakteru tandemu původních.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 15. dubna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 18. 4. v 22:00 a v sobotu 20. 4. ve 10:00.
Úvodní foto: Automatické mlýny (©Wikipedie)
