Naši furianti ožívají v novém podání

Premiéra Stroupežnického divadelní hry v 80. letech 19. stol. byla pojata pro onu dobu velmi ryze a pro publikum netradičně. Idealizace byla pryč a před diváky se rozestřela syrovost českého venkova. Ovšem nejen toto provedení hry, ale i Stroupežnického dílo samo zaujalo další a další inscenátory a Naši furianti se v průběhu více jak sta let stali lákavou divadelní inscenací, v níž excelovala řada vynikajících hereckých osobností.

Jak dodává Generální ředitel Národního divadla prof. MgA. Jan Burian: „Její trvalá popularita u diváků získává další aktuálnost tím, jaké zkušenosti máme jako společnost se svobodnými volbami, včetně těch posledních.“

Na jevišti Národního divadla mají Naši furianti dlouhou inscenační tradici, včetně legendární inscenace Miroslava Macháčka z roku 1979, nebo zatím posledního nastudování J. A. Pitínského (2004). Po více než sto pětatřiceti letech od vzniku hry se režie zhostí Martin Františák, jehož kontinuální práce s rurálními tématy dokazuje jeho pozici silného tvůrce poetických folklorních obrazů i satirického kritika reality české vesnice.

Děj hry je velmi jednoduchý, a přesto přináší pro každou hereckou generaci lákavou příležitost ztvárnit jednotlivé postavy. V Honicích se odehrává volba ponocného, osoby, která zaručuje bezpečí vesnice. Proti sobě stojí dva silní kandidáti. Celou situaci ještě zamotá anonymní výhružný paličský list. Nejen mezi obecními zastupiteli se nám tak rozkrývá celá paleta lidské typologie. Všichni žijí své malé životy, velké sny, touží, bojují, hádají se a nad jejich střechami se přitom vznáší hrozba červeného kohouta. Naši furianti tak stále zůstávají velkou českou hrou, hrou o nás samotných napříč generacemi a věky, hrou, ve které se boj o místo ponocného stává obrovským zápasem o pravdu a o čest.

Režisér Martin Františák uvažuje nad postavami hry podobným způsobem: „Mí – Naši – furianti, to je galerie našich charakterů. Takový národopis v krajině českých rybníků s hnízdícími ptáčky. Ale zároveň jde o niterný text naplněný reálně živou, aktuální ironií sousedských vztahů, tvrdostí až krutostí furiantství, ale i silou člověka a jeho krajiny. Důležitým motivem je pro nás touha po domově a přiznání zasloužené lidské důstojnosti. Je to hra o narovnání myšlení a volání po smyslu kréda „jít na čest“. O tom, jak důležitá je ona čest a domov, jak důležité je být mezi svými, a stát se tak, srdcem a právem, jedním z Našich. Jaké je to být Doma a být Furiant.“

V roce 1887 nazval Ladislav Stroupežnický (1850–1892) – zarputilý ctižádostivý dramaturg, neklidný básnický duch a především vynikající pozorovatel koloritu české vesnice – své dílo „komedií ze současnosti“. Premiéra proběhla tehdy vskutku bouřlivě, vyvolala mnoho sporů, dráždila nekompromisním pohledem, ale ohromovala také silou a pravdivostí, se kterou na jeviště poprvé vstoupil skutečný, neidealizovaný život českého venkova. Stroupežnického text si získal nesmrtelnost a furiantství se stalo jedním ze symbolů naší národní identity.

Dramaturgyně Jana Slouková přidává k Stroupežnického furiantům ještě další postřehy: „Naši furianti jsou skvěle vystavěnou hrou, která nabízí nemilosrdný pohled na malost egoismu, zbabělosti a tvrdohlavosti, stejně jako na těžce vydobytou čest, pravdu a spravedlnost. Stroupežnický byl skvělý pozorovatel a dokázal s humorem i krutou ironií poukázat na furianství ukryté v každém z nás, ale i na věčnou touhu člověka po uznání a důstojnosti. Jsem velmi ráda, že se této hry chopil právě Martin Františák, který se kontinuálně věnuje vesnickému dramatu jako režisér i dramatik a jeho symbolický jazyk a jevištní poetika se s Ladislavem Stroupežnickým skvěle potkává.“

Foto: Martin Špelda