Jak se bavila středověká zlatá mládež ?

Věděli jste, že 7. duben je Dnem vzdělanosti? Žádné prázdniny či volno z toho pro nás sice neplynou, protože se jedná o normální školní a pracovní den, přesto se můžeme dotknout toho, kdy byl tento svátek slaven poprvé a proč je Dnem vzdělanosti právě 7. duben.

V roce 2007 sněmovna schválila novelu zákona o státních svátcích, v jejímž rámci se objevily tři nové významné dny a jedním z nich byl právě Den vzdělanosti. A 7. duben byl vybrán proto, že 7. dubna roku 1348 založil český a římský král Karel IV. pražskou univerzitu jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže. Existence univerzity byla velmi důležitá pro české školství; byla a dodnes je považována za symbol rozkvětu vzdělanosti české země.

Založení Karlovy univerzity

Studium v okolních klášterech začalo už o rok dříve, v roce 1347, ale oficiální posvěcení dostala Karlova univerzita až schválením na zemském sněmu koncem března 1348 a následně podepsáním Karlovy listiny 7. dubna 1348. Právě tento den je tedy považován za rozhodné datum jejího založení. Vzhledem k tomu, že Karlova Univerzita byla první vysokou školou tohoto druhu ve střední Evropě, nejenže měla obrovský přínos pro naše školství, ale zároveň posílila i kulturní kontakty našich zemí s Evropou.

Vzorem pro uspořádání Karlovy univerzity byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli. Byla tedy rozdělena na fakultu artistickou (tedy svobodných umění), teologickou, právnickou a lékařskou. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do 4 tzv. národů, reprezentující oblasti, z nichž přicházel největší počet studentů. V Praze to byl národ český, bavorský, saský a polský. Členy její akademické obce byli nejen domácí, ale i mnozí cizí učitelé a studenti, zejména ze středoevropských oblastí, pro něž se stala Praha dostupnou a erudovanou školou studií generale.

V následujícím roce císař svým diplomem ze dne 14. ledna 1349 navíc udělil univerzitě důležitá privilegia. Zejména právo vydávat vlastní status o osvobození od daní. Z této doby také pochází stříbrné pečetidlo se svatým Václavem, na kterém byl nápis: “Sigillum universitatis scholarium studii Pragensis”, což v překladu znamená: “Pečeť studentské obce pražského učení”.

Karlův syn a nástupce Václav IV. svůj vliv na univerzitu ještě rozšířil a Kutnohorským dekretem v roce 1409 posílil rovněž postavení domácích členů akademické obce. Krátce nato se pražská univerzita proměnila působením husitského reformního hnutí, předcházejícího evropskou reformaci. Silný vliv tu získal zejména její rektor Mistr Jan Hus. V následující sociální a politické revoluci se univerzita redukovala na jedinou fakultu svobodných umění (artium) jako prototyp budoucích teritoriálních reformačních akademií. V dějinách pražské univerzity pak nelze přehlédnout dobu vlády Rudolfa II., jenž ze svého sídelního města vytvořil kulturní metropoli, kde se vedle dvorského centra (s učenci Johannesem Keplerem nebo Tychonem Brahe) rozvíjela vzdělanost univerzitní.

Není pochyb o tom, že univerzita, kterou Karel IV. zřizoval s jasným záměrem podpořit vzdělanost českých zemí a učinit z ní mezinárodní instituci celoříšského významu, byla a dosud je studnicí vzdělanosti. To ovšem zdaleka neznamená, že by se její studenti, ať ti dnešní, či ti středověcí nedokázali dobře bavit a bujaře odvázat. Řečeno dnešním slovníkem, už středověká „zlatá mládež“ vyváděla různá alotria, protože tehdejší žáci darebáci zneužívali toho, že spadali pod mírné soudy církevní a ne občanské, a tak mezi jejich obvyklá alotria patřily pitky, hazard, rušení nočního klidu; z legrace pouštěli vepře z chlívků, vylévali sudy s vodou na hašení požárů apod.

Středověká "populární" hudba

Se vznikem a rozvojem univerzit ovšem také souvisí vznik jednoho z nejstarších žánrů městského folkloru, kterým je studentská píseň, nazývaná též žákovská nebo vagantská. Vznikla a šířila se s rozvojem evropských univerzit v době vrcholného středověku a oblíbená byla i později. Témata písní byla rozličná a de facto stejná, jako dnes: láska, nenávist, protest, posměch, běžný život, životy světců…

A právě ze středověkých náboženských, satirických, moralistických, milostných, pijáckých a dalších básní a písní, pocházející z 11. – 13. století, sepsaných kolem roku 1230, vycházel německý skladatel Carl Orff (1895-1982) a sestavil z nich svou proslulou kantátu Carmina Burana. Ze středověkého rukopisu, objeveného roku 1803, vybral ovšem Orff pouze některé z více než 200 původních textů, které zhudebnil. Jednalo se o texty potulných středověkých hudebníků a básníků, nalezené údajně v klášteře Buranum. Původní texty jsou psány v různých jazycích: staroněmecky, latinsky, starofrancouzsky a italsky.

Orffovo dílo je sestaveno do několika tematických celků: Carmina ecclesiastica (náboženská témata) Carmina moralia et satirica (satirické a moralistické písně) Carmina amatoria (milostné písně a písně oslavující jaro) Carmina potoria (pijácké písně). Doklad toho, že středověký život byl právě tak mnohovrstevnatý a pestrý jako dnes.

Orfova kantáta Carmina Burana byla poprvé uvedena s velkým úspěchem 8. června 1937 v opeře ve Frankfurtu nad Mohanem. Její provedení si žádá nadstandardní obsazení v sekci bicích nástrojů; většinou bývá prováděna koncertně, známá jsou ovšem i provedení scénická, či stále častěji i v netradičních prostorách (nádvoří, přírodní amfiteátry) s choreografiemi téměř muzikálovými. Jde o dílo skutečně struhující a hudebně doslova opulentní, a tak není divu, že pro svou působivosti a dramatičnost bývají jednotlivé části hojně užívány i ve filmu – příkladem může být dobrodružný snímek Excalibur.

Foto: Profimedia