Jak se z "pazourků" stal mainstream

Zvuk barokních smyčců bez vibrata a tón přirozených lesních rohů nebo dřevěných příčných fléten už dnes asi nikoho nepřekvapí. Alespoň ne ve skladbách Bachových, Händlových nebo Vivaldiho. Ale trend takzvané historicky poučené interpretace se vyvíjí.

Před časem oznámilo vedení Pražského jara, že letošní zahajovací koncert s ikonickým dílem českého romantismu, Mou vlastí Bedřicha Smetany, přednese soubor Collegium 1704. Ten založil před patnácti lety v Praze Václav Luks. Provozuje s ním - za velkého zahraničního ohlasu - především díla Jana Dismase Zelenky a barokní repertoár italský či německý.

Provozování mladší hudby soubory historických nástrojů není ale ani u nás úplnou novinkou: připomeňme si nahrávky ansámblu Musia Florea, který pod vedením svého zakladatele Marka Štryncla natočil symfonie Antonína Dvořáka. Přesto bude letošní otevření Pražského jara pro mnohé hodně neobvyklá zkušenost a dají se čekat rozporuplné reakce.

Jak zacházet s minulostí

Je na čase podívat se na původ celého hnutí historicky poučené interpretace. Jak se vůbec zacházelo s hudbou minulosti dříve? Třeba v baroku nebo v 18. a 19. století? Hrála se vůbec? A když ano, tak jakým způsobem?

Také na tyto otázky chceme odpovědět v novém seriálu, kde se budeme věnovat velkým osobnostem "staré hudby" a evropským souborům, které svými interpretacemi a nahrávkami formovali celý fenomén "historicky poučené interpretace", a názornými ukázkami předvedeme, jak odlišně může stejná hudba znít.

Prozkoumáme samotné termíny "stará hudba" "autentická " nebo "historicky poučená" interpretace, podíváme se do útrob historických nástrojů, dáme slovo velkým umělcům se zcela odlišnými přístupy.

Jako ochutnávku zde uvádíme unikátní snímek z roku 1968. Zachycuje Berlínské filharmoniky v Salle Pleyel v Paříži, a to v první větě 3. Braniborského koncertu Johanna Sebastiana Bacha. Dirigent Herbert von Karajan je tentokrát ve zcela neobvyklé roli: jako cembalista!

Stejná skladba, tentokrát v interpretaci Freiburger Barockorchester z roku 2000. Vybrali jsme ji nejen proto, že v mnoha směrech kontrastuje s výše uvedenou a dokládá tak vývoj interpretace barokní hudby, ale také proto, že přibližuje sál zámku v Köthenu - prostoru, pro nějž byly Bachovy "Braniboráky" komponovány.

První rozdíl, který posluchač zaznamená, je tempo: to Karajanovo je mnohem pomalejší. Další nuance už chtějí vnímavější ucho: jsou to rozdíly ve frázování, tedy zjednodušeně řečeno v délce not. Videonahrávky umožňují podívat se detailně "pod ruku" houslistům a sledovat, jak barokní nástroje s obloukovým smyčcem přirozeně vedou hráče k větší lehkosti. Rozdílů by se našlo dost, ale to nic nemění na tom, že obě nahrávky jsou velmi kvalitní a muzikálně přesvědčivé.

Tento čtvrtek se můžete těšit na první díl seriálu, který představí pionýry historicky poučené interpretace.

Foto: Profimedia