V 48 letech ukončil svůj život režisér Jiří Frejka

Jiří Frejka se narodil 6. dubna 1904 v Útěchovicích u Pelhřimova. Pocházel ze staré myslivecké rodiny usazené v Útěchovicích na panství strahovských premonstrátů. Po maturitě na Jiráskově klasickém gymnáziu v Praze studoval na pražské filozofické fakultě historii a estetiku a studia absolvoval v roce 1929; současně v letech 1924–25 navštěvoval knihovnickou školu a v roce 1925 byl také tři měsíce externím studentem dramatického oddělení Státní konzervatoře. Během svých gymnaziálních a vysokoškolských studií žil u svého bratra Otty v pražském bytě v ulici V Jirchářích.

Od gymnaziálních let se Frejka věnoval amatérskému divadlu. Byl okouzlen evropskou avantgardou; v roce 1923 spoluzaložil Scénu adeptů, volné sdružení posluchačů konzervatoře, a o dva roky později založil s režisérem Jindřichem Honzlem Osvobozené divadlo jako sekci Svazu moderní kultury Devětsilu, v němž do roku 1927 zastával funkci předsedy. Členy Osvobozeného divadla se stali herci Divadla mladých, funkci dramaturga zastával Vítězslav Nezval, lektora Karel Teige a spolupracovníkem divadla byl i skladatel a hudebník Emil František Burian. Prvním představením bylo obnovené provedení hry Cirkus Dandin v prostorách divadla Na Slupi.

Na podzim 1926 se členy souboru stali Jiří Voskovec, Jan Werich, Miloš Nedbal a další herci; řada původních členů souboru naopak odešla do jiných divadel. Osvobozené divadlo získalo možnost stálého provozu v sále Umělecké besedy na Malé Straně, ovšem rozpory mezi Honzlem a Frejkou, které vyplývaly z jejich rozdílných názorů na uměleckou práci i úlohu divadla ve vztahu k divákovi, vedly na jaře roku 1927 k odchodu Jiřího Frejky a s ním sympatizující částí souboru z divadla.

Frejka pak s Burianem, dramatikem a divadelníkem Milošem Hlávkou, bratry Emanem a Josefem Trojanovými, Lolou Skrbkovou a Hugem Sklípkou založili divadlo Dada a v dubnu 1927 se konala premiéra hry Jeana Cocteaua Svatebčané na Eiffelce, jejíž absurdní humor přijali diváci s nadšením. Úspěch měla i další představení v režii Jiřího Frejky, jejichž stálou součástí byl i voiceband řízený E. F. Burianem, a Frejkovi se po řadě jednání podařilo získat pro divadlo Dada status profesionální divadelní scény. Její repertoár měl být orientován na politický kabaret a satiru a divadlo zahájilo pravidelný provoz v prosinci 1927 dada-revuí Dona Kichotka. Hrálo se v rekonstruovaných prostorách Na Slupi a přesto, že si experimentální představení postupně získávala okruh příznivců, ocitlo se divadlo ke konci sezóny před finančním krachem. Činnost divadla Dada skončila v červnu 1928.

Koncem roku 1928 získal Jiří Frejka vlastní divadelní koncesi a založil nové divadelní družstvo. S pomocí vlivných kontaktů shromáždil potřebný kapitál a založil Moderní studio, jehož vedoucími osobnostmi byli kromě něj E. F. Burian a Miloš Hlávka. Divadlo bylo otevřeno počátkem února 1929 v sále Umělecké besedy a jednalo se o experimentální scénu, v jejíchž představeních kladl Frejka velký důraz na pohybovou a hudební složku a jevištní stylizaci. Protože ne vždy ovšem byly tyto záměry kladně přijímány kritikou i diváky, začali se Frejka s Hlávkou pomalu přiklánět k méně avantgardní dramaturgii, s níž se ovšem neztotožňoval E. F. Burian a divadlo opustil. Moderní studio se pak dostalo do finančních potíží a na konci léta 1929 zaniklo.

V dalších letech našel Frejka uplatnění jako asistent režiséra Karla Hugo Hilara v Národním divadle. Dostal příležitost i k samostatné práci, a to ve Studiu činohry, které bylo zkušební scénou Národního divadla pro mladé herce. Frejka tu propojil své avantgardní stylizační postupy s tradiční českou hereckou školou, vyzkoušel možnosti scénické poezie a text s oblibou doplňoval hudbou a tancem. Jeho inscenace se sice dočkaly ocenění odborné kritiky, především Julie aneb Snář francouzského surrealistického dramatika Georgese Neveuxe, diváci ovšem nadšení kritiky nesdíleli, a tak byla činnost studia pro nezájem publika v roce 1933 ukončena.

V letech 1931 a 1932 pak Frejka režíroval ve Stavovském divadle; inscenoval tu dvě hry Vítězslava Nezvala, a to Schovávanou na schodech a Milence z kiosku. Roku 1932 byl Frejka jmenován řádným režisérem a jeho první inscenací přímo na jevišti Národního divadla se stalo drama F. X. Šaldy Zástupové.

• Gygův prsten, režie Jiří Frejka, scéna Jiří Trnka, Národní divadlo 1944 (©Wikipedie)

Po smrti režiséra Karla Hugo Hilara v roce 1935 začal Frejka od nového ředitele Otokara Fischera dostávat více režijních příležitostí, postupně si získával jméno mezi divadelníky a v roce 1935 byl zvolen členem výtvarného sdružení Mánes. Jeho oblíbenou tématikou bylo moderní hrdinství, generačních spory a vztah člověka k společenskému řádu. Jednou z nejlepších Frejkových režií na scéně Národního divadla se stalo drama Vzbouření na vsi španělského autora Lope de Vegy, které mělo premiéru 3. října 1935. Mezi další Frejkovy významné inscenace z předválečných let patří Shakespearova tragédie Julius César, Gogolův Revizor, Puškinův Boris Godunov, Skahespearovo Jak se vám líbí, či Romeo a Julie.

V období protektorátu se dramaturgie Národního divadla musela přizpůsobit německé cenzuře a stejně jako další české scény byla omezována byrokratickými zásahy. Frejka v této době nastudoval několik her ve stylu komedie dell´arte, které mu umožňovaly uplatnit na scéně humor, satiru a parodii. K inscenacím tohoto období patří Molierův Amfitryon, Sheridanova Škola pomluv, či Goldoniho Lhář.

Na jaře 1942 připravil Frejka adaptaci klasické Aristofanovy hry Lišák Pseudolus, kterou napadl fašistický tisk, a tak Frejka pod tlakem přijal režii několika problematických inscenací a následně v časopise Národní divadlo publikoval článek Vyšší pojetí politického dramatu v Říši. To bylo pak v poválečném období a zejména po roce 1948 považováno za důkaz Frejkovy nespolehlivosti.

V této obtížné době ovšem vznikla řada vynikajících inscenací, zejména Klicperovy komedie Zlý jelen, která měla premiéru v prosinci 1942 a na níž Frejka spolupracoval se skladatelem Václavem Trojanem; autorem scény byl Jiří Trnka, či Tylova Strakonického dudáka, na němž spolupracoval stejný tvůrčí tým.

Před totálním nasazením v roce 1944 jej pomohl - podobně jako další české divadelníky a umělce - ochránit Miloš Havel. Po uzavření divadel v září 1944 se Frejka stal redaktorem a uměleckým vedoucím sbírky Divadelní profily Ultraphonu, která měla zachycovat hlasy herců v různých představeních, doplněné hudebními skladbami. Pokoušel se také prosadit u filmu jako scenárista, ale jedinou realizovanou adaptací jeho scénářů se stal animovaný film Jiřího Trnky Zakletý myslivec z roku 1948.

Po skončení války byl Jiří Frejka jmenován uměleckým ředitelem divadla na Královských Vinohradech, které se v rámci reorganizace československého divadelnictví stalo součástí Městských divadel pražských. Frejka se tu zaměřil především na vybudování kvalitního hereckého souboru a sestavení dramaturgického plánu. Jeho cílem bylo vytvořit z Městských divadel pražských scénu, která by oslovila co nejširší veřejnost a formovala její kulturní profil.

Po válce se také Frejka začal politicky angažovat. Jako sympatizant komunistické strany byl v únoru 1947 byl zvolen předsedou Divadelní komise při Ústřední radě odborů, patřil k iniciátorům proměny českého divadelnictví a zpočátku podporoval i revoluční akt v únoru 1948. V červnu téhož roku podal Frejka přihlášku do Komunistické strany. Už v létě byl pak Frejka veřejně kritizován kvůli dramaturgickému plánu Městských divadel pražských, ve kterém byla opomenuta současná česká a slovanská dramatická tvorba. Divadlo se dostávalo stále více pod ideologickou kontrolu státu, na konferenci divadelníků v říjnu 1948 byl Frejkův program kritizován jako formalistický, a proti Frejkovi se postavila odborová organizace divadla, kádrové vedení i stranická organizace. Byla mu vytýkána nespolehlivost v období protektorátu, styky se zahraničím, kariérismus, zanedbávání stranických povinností. V roce 1950 po stranických prověrkách byl Frejka propuštěn z funkce šéfa činohry.

Celková atmosféra ve společnosti i to, že se Frejka stal součástí masových perzekucí prováděných komunistickou stranou, vedlo ke zhoršení zdravotního stavu Jiřího Frejky, kterého už dříve, kromě jiných nemocí, trápily úporné bolesti hlavy a těžké deprese. Užíval velké množství léků a poprvé začal pomýšlet na sebevraždu. Díky přímluvě přátel získal zaměstnání v Divadle československého státního filmu v Karlíně, kde chtěl vybudovat moderní divadlo hudební komedie a her se zpěvy a tanci. Vytvořil nový pracovní tým, se kterým v karlínském divadle divácky úspěšná představení; například inscenaci Nebe na zemi, převzatou z repertoáru Osvobozeného divadla a upravenou do podoby muzikálu. Největšího ohlasu se pak v roce 1951 dostalo klasické hře J. K. Tyla Paní Marjánka, matka pluku s Vlastou Burianem. Poslední Frejkovou inscenací byla veršovaná hudební komedie Vítězslava Nezvala Schovávaná na schodech, která se však kvůli svému tématu z prostředí španělské šlechty stala terčem kritiky. Premiéra se konala 14. října 1952.

Karlínské divadlo se Frejkovou zásluhou stalo jednou z nejkvalitnějších divadelních scén této doby. V roce 1952 však i tady Frejka čelil kritice z důvodů údajného pokusu o potlačování klasické operety a její nahrazování činohrou se zpěvy. 16. října 1952, po generální zkoušce Nestroyovy komedie Lumpacivagabundus, se Frejka ve své kanceláři smrtelně postřelil vlastní krátkou loveckou puškou. Zemřel o několik dní později, 27. října, pohřeb se konal 6. listopadu 1952 ve strašnickém krematoriu. O důvodech sebevraždy se spekulovalo, uváděly se zdravotní potíže, drogy, láska nebo politika. Bezprostředním motivem mohl být strach ze zatčení. Neunesl stupňující se politický tlak, omezování tvůrčí svobody i obavu ze ztráty zaměstnání. Pohřben byl v urnovém háji strašnického krematoria.

Za několik měsíců poté zemřel po nezdařené operaci slepého střeva i jeho malý syn Jiří a v reakci na to Frejkova žena, choreografka Dagmar Vondrová-Frejková spáchala spolu se svou matkou sebevraždu; otrávila se plynem.

• Pamětní deska Jiřího Frejky na rodném domě v Útěchovicích (©Wikipedie)

V dalších letech byl Frejka z divadelní historie prakticky zcela vymazán. Teprve v roce 1961 divadelní teoretik a prozaik Antonín Dvořák v knize Trojice nejodvážnějších postavil Frejku po bok významných režisérů českého avantgardního divadla Jindřicha Honzla a Emila Františka Buriana. K desátému výročí jeho smrti byla uspořádána výstava Jiří Frejka a naše divadelní avantgarda. Význam Jiřího Frejky pro rozvoj českého divadla byl pak objektivně zhodnocen až po roce 1989.

Nutno zmínit, že Jiří Frejka se mimo jiné zajímal i o problematiku českého divadelního školství. Ve 40. letech byl profesorem dramatického oddělení konzervatoře a v roce 1945 se výrazně podílel na založení Akademie múzických umění. V letech 1946-1948 byl prvním děkanem divadelní fakulty a v období 1948-1949 byl pak rektorem AMU. V roce 1952 však musel kvůli svým kritickým názorům na úroveň pražského divadelnictví.

Foto: Jiří Frejka (©Wikipedie)