Hudba plná emocí. Jazz, swing i muzikál

Žánry na pomezí hudby klasické a populární, nikoliv však na okraji zájmu muzikantů.

Není tomu tak dávno, kdy jsme poslouchali hudbu autorů 20tého – tedy minulého – století. A paní Hudba nás přesvědčila o tom, že hranice mezi klasickou a populární hudbou jsou velmi tenké. Například jeden z nejvýznamnějších skladatelů té doby – George Gershwin - napsal úchvatnou skladbu o Američanovi v Paříži. Však jsme z ní kousek i slyšeli. Zároveň ale psal i populární písničky pro divadlo, rozhlas a televizi. Nechal se v nich ovlivnit lidovou hudbou, kterou do Ameriky přinesli černoši ze svého rodného kontinentu. Z Afriky. A o černošské dvojici jménem Porgy a Bess je také Gershwinova jazzová opera, která otevřela naše dnešní hudební putování. Putování za jazzem, swingem a muzikálem.

Písně afrických černochů měly jednohlasou melodii. A v těch písničkách byly také slyšet rytmy a melodie typické pro jejich řeč. Vznikl tak nový styl populární hudby, kterému se říká jazz. Původně jazz hráli pouze černí hudebníci. A to na dechové nástroje - klarinety, saxofony, trubky - s doprovodem klavíru a bicích. Černí muzikanti většinou neznali noty. Hráli podle sluchu a paměti. Proto také málokdy zněla tatáž písnička i podruhé stejně. Naopak. Muzikanti při hraní s chutí improvizovali. - S melodií, kterou už znali, si pohrávali. Vymýšleli další doprovody a hudební ozdůbky.

Takový jazzový hudebník si prostě měnil melodie, souzvuky a odmlky podle své nálady, souhry s ostatními muzikanty nebo i podle reakcí posluchačů. V jazzu je také zvykem, že se často jednotliví muzikanti střídají v hraní melodie. A ostatní mezi tím improvizují a hrají doprovod. V téhle hudbě je prostě stejně důležitý skladatel, jako sám interpret. Ten totiž skladbu mění a dotváří podle svého. Jedním z prvních velmi slavných černých hudebníků byl trumpetista a zpěvák s drsným hlasem Louis Armstrong.

Později začali jazzové skladby hrát i bílí muzikanti. Zvětšilo se obsazení kapel na menší orchestry. Říkalo se jim big bandy. Hrálo v nich většinou tři až pět saxofonů, několik trubek, trombónů a rytmická část. Klavír, bicí, kontrabas a kytary. A protože muzikantů bylo víc, nemohli už si dovolit jen tak improvizovat. Museli se držet předepsaných not. V hudbě se začaly mísit černošské a bělošské prvky. A na jednom pódiu se tak v orchestrech také poprvé setkávali černí i bílí muzikanti. Téhle hudbě se říká swing. Jedním z nejslavnějších swingových big bandů byl Orchestr Glenna Millera.

Na pomezí hudby klasické a populární stojí pak také muzikál. Takový mladší bratříček operety. I v něm se – stejně jako v operetě – střídá hudba a slovo. A hodně se v něm tančí. Ale na rozdíl od operety jsou v něm hlasy zpěváků zesilovány pomocí mikrofonů. Ale nemyslete si! Zpívat musejí umět muzikáloví herci i tak velmi dobře.

O muzikálových hercích platí, že musí být dobří činoherci, zpěváci i tanečníci zároveň. Pravda – při pouhém poslechu to vidět není. Ale ze scény z muzikálu amerického skladatele Leonarda Bernsteina, kterou si poslechneme na závěr, i tak čiší, s jakou chutí a nasazením herci zpívají. Nu a co nás bude čekat příště? Příště se vypravíme do světa hudby filmové.