Kdo v zlaté struny zahrát zná. Kytary, loutny a další drnkací příbuzné

Nástroje drnkací. Jejich struny se rozeznívají pomocí prstů či trsátkem a hráči mají prsty plné mozolů.

Tak už jsme v království paní Hudby navštívili rodinky nástrojů, na které se hraje smyčcem, do kterých se fouká, ale těch možností, jak rozeznít hudební nástroj, je celá řada – já vám dnes představím ty, na které se drnká….Co to je ? No tyhle hudební nástroje mají struny podobně jako například housle, ale hraje se na ně buď přímo prsty nebo třeba nějakým trsátkem, to znamená malý kovovým nebo plastovým zobáčkem, který se strun dotýká, tahá za ně, ťuká do nich…

Tím nejznámějším drnkacím nástrojem je určitě kytara, skvělý nástroj, kterým můžete doprovodit společné zpívání kdekoliv - doma, ve třídě, na chalupě, na výletě. Prostě ji sbalíte a můžete hrát, kde chcete.

Na kytaru ovšem nemusíte hrát jen doprovody k písničkám, ale řada hudebních skladatelů napsala pro kytaru krásné skladby, které se hrají na koncertech a pak už je kytara nejen nástroj doprovodný, ale i sólový.

Kytara má podobně jako housle tělo, krk, hlavu….Tedy vlastně nejen jako housle, ale jako my - lidé. Jen jí scházejí ruce a nohy. Je celá z různých druhů dřeva - různě barevných, různě tvrdých a podle toho má taky tvrdší nebo měkčí zvuk. Tělo je duté - uvnitř prázdné, to proto, aby jednotlivé tóny pěkně zněly, protože kdyby bříško bylo plné, už by se tam žádný zvuk nevešel. Přes krk jsou na hlavu kytary nataženy struny - podobně jako u houslí a dalších smyčcových nástrojů, jen jich víc - nejčastěji 6. A na hlavě jsou struny připevněny kolíčky - sice ne takovými jako na prádlo :-), ale jejich úkolem je taky struny přidržovat, aby neutekly nebo neupadly.

Klasická kytara má celou řadu příbuzných. Kromě kytary španělské existují kytary 9ti strunné, 12ti strunné, basové a také takové, které voní dálkou a dobrodružstvím – westernové nebo havajské. Nu a vzdálenými příbuznými jsou pak kytary elektrické - takové, na které se hraje v populárních kapelách.

Kytarista to nemá věru snadné - každá jeho ruka musí dělat něco jiného - levá ruka na hmatníku, který je na krku kytary, mačká různé struny a pravá nad ozvučným otvorem – kulatou dírou na vrchní desce - vybrnkává na strunách melodii.

Vzdálenou příbuznou kytary je pak loutna. Ta má zadní desku vypouklou, kulatou - jako mušli - myslím, že to musí loutnistu trochu tlačit do bříška…Na loutnu se hrávalo už dávno dávno před tím, než se objevila celá řada dalších hudebních nástrojů, které známe dnes. A hodně oblíbená byla třeba na hradech a zámcích, kdy se s ní tehdy muzikanti doprovázeli při zpěvu svých písní. Dalo by se říci, že loutny jsou parádivými předchůdkyněmi kytar. Přesto, že i dnes jsou kytary mnohdy krásně zdobené a vykládané, loutny mívaly ozdobně vyřezávané otvory v ozvučných deskách i pěkně naondulované hlavičky. Možná i proto je jejich zvuk trošku jemnější. Jejich menší příbuznou s podobným zvukem,a ale také klenutým bříškem je pak mandolína.

Kdyby ovšem mezi strunnými nástroji vypukla hádka, který z nich je nejstarší, nejspíš by nad loutnou vyhrála harfa. Tenhle už na pohled krásný hudební nástroj znali už naši pra pra pra pra prapředci, i když tehdy byly harfy ještě menší a vešly se třeba do ruky. Dnes je harfa tak veliká, že musí stát na pódiu, je často stejně vysoká jako harfeník a stěhovat ji… To bych vám tedy nepřála. I na harfu se drnká – a to jenom bříšky prstů. Však kdybyste viděli prsty nějakého harfeníka nebo harfenice – mají je plné tvrdých mozolů! Při hraní si muzikant, který sedí, harfu, kterou tvoří velký trojúhelníkový rám plný kovových strun, přidržuje mezi koleny a pěkně se k ní přitulí – nakloní si ji k pravému rameni, aby mu neutekla.. A jaký má harfa zvuk – nádherný! Jako když zurčí potůček nebo štěbetají ptáci.

Nu a všechny tyto drnkací nástroje se uplatní jak sólově, tak si velmi rády zahrají i s nástroji jinými nebo dokonce s orchestrem.