Kdo zachrání vodní vílu ? Nadpřirozené bytosti na jevišti. I to je možné v opeře

Jedno z nejslavnějších operních děl nejen českého, ale i světového repertoáru. Příběh nešťastné vodní víly o velké lásce, štěstí i bolu, zklamání a zoufalství s nádhernými melodiemi Antonína Dvořáka.

Pro dnešek si pro nás paní Hudba připravila pohádku o vodní víle, která se zamiluje do krásného prince. Víla se jmenuje Rusalka. A celou operu o ní napsal český skladatel Antonín Dvořák.

A jak pohádka začíná? U jezera obklopeného hlubokými lesy tančí a zpívají lesní víly. Žertují se starým vodníkem. Vodník si pročesává své dlouhé mokré vlasy a naslouchá jejich dovádění.

Na staré vrbě sedí smutná a zamyšlená víla Rusalka. Jedna z jeho dcer. Chtěla by se stát člověkem. Mít lidskou duši. Zamilovala se totiž do prince, který se chodívá koupat do jezera. Chtěla by mu být stále nablízku. Ptá se měsíce, kde zrovna její milý teď je.

Vodník ji varuje, že lidská láska je nestálá. Ale Rusalka si svou lásku nechce dát vymluvit. Vodník ji tedy posílá pro pomoc k Ježibabě.

Stará čarodějnice Rusalce přičaruje lidskou duši i tělo. Za odměnu dostane Rusalčiny průsvitné vodní šaty a její hlas. Rusalka je tedy od této chvíle němá. Ježibaba ale Rusalku varuje: „Ztratíš-li svou lásku, nebudeš už se moci vrátit mezi víly. Kletba vodních mocí tě stáhne do hlubin a miláčka tím svého také zahubíš! Budeš věčně prokletá!“ Pak čarodějnice namíchá kouzelný nápoj, který dá Rusalce vypít.

Když se z houštin lesa vynoří princ, který je právě na lovu, Rusalka se mu ukáže v celé své křehké kráse. V popelavých šatech, se zlatými vlasy a zářícíma očima. Princ je okouzlen jejím zvláštním půvabem. Odvádí si ji na svůj zámek a hodlá se s ní oženit.

Zámek žije přípravami na velkou slávu. Sjíždějí se svatební hosté, mezi nimi i cizí kněžna. Její nápadná krása vyniká nad Rusalčinou tichou něhou. Sice prince nemiluje, ale závidí Rusalce. A proto se snaží prince získat pro sebe. Láká ho do své náruče a vysmívá se němé Rusalce. Princ je zmatený. Posílá Rusalku, aby se oblékla do svatebních šatů. A sám doprovází kněžnu na hostinu a pak ji zve k tanci. Jako by jej kněžna očarovala. Na svou nevěstu docela zapomíná.
Vyděšená Rusalka běží k zámeckému jezírku za vodníkem. Slyší jeho zoufalý nářek.

Rusalka je nešťastná. Uvědomuje si, že ztratila princovu lásku. Vodník vidí Rusalčin žal i to, jak ji princ od sebe odvrhl. Proklíná ho a Rusalku strhne k sobě do vody.

A co se děje na zámku ? Poblouzněný princ chce krásnou kněžnu obejmout, ale ta se mu vysměje do očí. Zahodí kyticí růží, kterou od něho dostala, a s pohrdáním pyšně odchází. Omámený princ se tváří udiveně. Ničemu nerozumí.
Rusalčina krása zmizela. Stal se z ní jen přízrak, odsouzený do věčného chladu jezerní tmy. V záři měsíce sedí na vrbě a hledí do vodní hladiny. Vlasy jí zpopelavěly a oči pohasly. Ježibaba jí nabízí východisko. Pokud zabije toho, kdo jí ublížil, stane se opět vodní vílou. Rusalka odmítá. Prince stále miluje.

Ani princ není šťastný. Bloudí kolem zámku a hledá ztracenou lásku. Vrací se k jezeru a volá Rusalku. Ta se mu ukáže. Ale varuje ho. Její polibek mu přinese smrt. On však nechce bez ní dál žít a vrhá se do jejího smrtícího objetí. Vodník smutně oznamuje Rusalce, že oběť byla marná. Protože Rusalka neprolila princovu krev, zůstane navždy bludičkou. Ale Rusalka princi odpouští. Tak končí příběh o lásce krásného prince a vodní víly Rusalky.