Destinnová, Kvapilová i Nasková. Na startu jejich kariéry stála první vyšší dívčí škola v Praze

Prvního října 1863 byla v Praze otevřena první městská vyšší dívčí škola, první pokračovací škola pro dívky v českých zemích. Založil ji pražský magistrát přičiněním purkmistra Františka Václava Pštrosse a podle koncepce Viléma Gablera jako tříleté (později čtyřleté) učiliště. Sídlila na Novém Městě a poskytovala vzdělání dívkám ze středních a vyšších společenských vrstev z celé Evropy.

Vyšší dívčí škola byla založena z podnětu emancipačních snah českých obrozenců kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové-Palacké. Předcházely ji tři podobné projekty: Spolek sv. Ludmily z roku 1844 a dvě soukromé dívčí školy, založené v 50. letech. Německou Höhere Töchterschule ve Vlašské ulici na Malé Straně vedla Jenny Kirschbaumová, vyučovaly se tam dvě desítky předmětů v pěti odděleních, izraelitská dívčí škola sídlila na Starém Městě v Celetné ulici č.1.

První městská vyšší dívčí školu v Praze navštěvovaly dívky po absolvování pěti ročníků školy obecné

Od školního roku 1887–1888 byla otevřena také pětiletá přípravka. Stejně jako tehdejší gymnázia, měla i vyšší dívčí šest ročníků. Vyučovacím jazykem byla čeština, od prvního ročníku se vyučovala také němčina, od druhého francouzština, v pátém a šestém pak byl výběr z dalších volitelných jazyků: ruského, polského a anglického. Dále se tu vyučovaly praktické ženské předměty - vaření, šití včetně šití na stroji, vyšívání, domácí hospodářství, zdravověda, péče o dítě. A nechyběly ani předměty teoretické jako římsko-katolické náboženství, počty, zeměpis, přírodopis, estetika, krasopis, zpěv, hra na klavír a kreslení. Nepovinným předmětem byl tělocvik, který sestával z cvičení prostných, pořadových, na nářadí a z kolektivních her. S ohledem na společenské prostředí, z něhož se studentky rekrutovaly, se v učebních osnovách předmětu domácí hospodářství, nacházely také například i instrukce, jak se chovat k čeledi, rozuměj služebnictvu.

Protože se platilo školné, vyšší dívčí navštěvovaly především dívky z rodin ze středních a vyšších společenských vrstev. Zápisné stálo dva zlaté a výuka se platila pět zlatých měsíčně. Podle statistiky škola v prvních pětadvaceti letech přijímala žákyně z celé střední Evropy i z Balkánu - Bosny, Bulharska, Srbska. Pět žákyň bylo z Ruska a jedna z Ameriky. V prvním školním roce bylo zapsáno 92 děvčat, po pětadvaceti letech, v roce 1888 jich škola už měla 377.

Neorenesanční budova školy je dnes kulturní památkou

Škola původně sídlila na Novém Městě v prostorách bývalé piaristické koleje v Panské ulici, dále v Hopfenštokové (dnešní Navrátilově) ulici a koncem roku 1867 se přestěhovala do nové neorenesanční budovy čp. 683/II až 684/II na rohu Vodičkovy a Školské ulice, kterou projektoval Vojtěch Ignác Ullmann, alegorickými postavami a sgrafittem ji vyzdobil Josef Scheiwl. Ullmann byl architektem, který jako první uplatnil v Praze ve výzdobě fasády sgrafita, která později jako charakteristický prvek české neorenesance užíval Antonín Wiehl. V této nové budově škola působila v letech 1867–1945. Dnes je budova ve Vodičkově ulici je chráněna jako kulturní památka.

K významným ředitelům školy patřili například český pedagog, novinář, dramatika a politik staročeské strany v Praze, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady Vilém Gabler, bratr Jaroslava Vrchlického, překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny, dramaturg, prozaik a divadelní kritik Bedřich Frída, či básník, spisovatel, překladatel, historik, kritik, učitel a sběratel umění, který používal pseudonym František Hostivít, vlastním jménem František Táborský.

• Ema Destinnnová (©Wikipedie)

Absolventky školy se zapsaly do českých i světových dějin

K významným absolventkám patřily například i historicky první česká lékařka, promovaná roku 1881 na Curyšské univerzitě Bohuslava Kecková i historicky druhá česká lékařka, promovaná roku 1881 v Bernu Anna Bayerová, etnografka, sufražetka a mecenáška umění a charity, Libuše Bráfová, dcera význačného politika Františka Ladislava Riegera, operní pěvkyně Ema Destinnová, dcera Karla Havlíčka Borovského Zdeňka Havlíčková, divadelní herečka a spisovatelka Hana Kvapilová, herečka Růžena Nasková, spisovatelka Růžena Svobodová, či česká textilní výtvarnice, designérka a spisovatelka Jaroslava Vondráčková.

Protože nejen tyto, ale i další absolventky vyšší dívčí školy byly osvícenými a progresivními ženami, založily Filantropickou družinu, která formou sbírek a dobročinných bazarů podporovala sirotky, nemajetné žákyně a šířila osvětu formou přednášek, kulturních a společenských setkání.

• Socha Hany Kvapilové v Kinského sadech (©archiv autorky)

Úvodní foto: Budova vyšší dívčí školy kolem roku 1870 (©Wikipedie)