Jak sladíte dva dudáky? Jednoho zastřelíte

První ročník se uskutečnil v roce 1967 u příležitosti 600. výročí založení města a v současnosti se koná každé dva roky vždy na konci srpna. Přehlídky se účastní dudáci z více než desítky států; mimo Čechů například Skoti, Slováci, Španělé, Francouzi či Turci. 24. ročník se měl konat v srpnu 2020, s ohledem na pandemii covidu-19 byl zrušen, proto se 24. koná v létě 2022 ve dnech 25.–28. srpna.

Na festivalu se setkávají soubory i jednotlivci a k vidění a slyšení jsou jak nástroje v původním provedení, tak jejich novodobé repliky, a to jak sólo, tak ve spojení s dalšími lidovými nástroji.

Strakonický Švanda dudák

Proč se Mezinárodní dudácký festival koná právě ve Strakonicích, je nepochybně více než jasné. Klasickou českou divadelní báchorku Josefa Kajetána Tyla zná ze školních škamen snad každý. Švanda se vydává do světa, aby si přivydělal hraním na dudy. Na cestu dostane neobvyklý dar; jeho matka, lesní víla Rosava, mu vdechne do jeho dud čarovnou moc. A Švanda jde skutečně od úspěchu k úspěchu. Vydělává spoustu peněz a všude ho znají, na druhé straně se vzdaluje rodné vesnici i své milé Dorotce. Místo radám dobrých přátel raději naslouchá pochlebovačům v čele s protřelým světoběžníkem Vocílkou. Teprve prudký pád mu otevírá oči... Navíc Strakonický dudák patří mezi nejhranější Tylova díla na českých divadelních prknech.

Kde se vzaly dudy?

Dudy (také moldánky, na Moravě též gajdy, na Chodsku pukl) jsou – pro někoho možná překvapivě – prastarý lidový hudební nástroj, užívaný v podobě historicky známé už v antickém Řecku. Původně byly jednoduchým dechovým nástrojem, který s největší pravděpodobností vznikl dokonce už před 4 000 lety v Egyptě a v přední Asii. Odtud se pak postupně šířily s pastýři, ale především s četnými arabsko-tureckými nájezdy do Evropy. Dnes dudy existují v řadě forem a druhů a mnoho evropských národů má pro ně nejen vlastní jméno, ale i své vlastní modifikace nástroje.

Fungování nástroje je založeno na pumpování vzduchu, a to buď dofukovaném ústy (to je například případ tzv. skotských dud), nebo pomocí koženého měchu (např. české dudy, skotské Border pipes, Smallpipes nebo irské loketní dudy), většinou umístěného v pravém podpaží hudebníka do zásobního koženého měchu pod levou rukou (u českých dud je to přesně naopak, zásobní měch je pod pravou rukou). Z měchu proudí vzduch přes strojek (tzv. piskor) s plátkem či více plátky do píšťaly s otvory. Rozechvíváním plátku (plátků) vzniká zvuk a tón samotný je pak tvořen odkrýváním jednoho nebo více otvorů píšťaly prsty.

Hrát na dudy není nijak snadné. Hráč totiž musí sesynchronizovat několik naprosto odlišných pohybů. Nejdůležitější je udržovat při měchování přibližně stejný tlak. Když totiž tlak kolísá, dudy se rozladí a místo lehkých tónů se ozvou zvuky, které připomínají spíše mučení kozy. Dále pak musí hráč pohybovat prsty na píšťale a někdy také foukat ústy. Přičteme-li ještě fakt, že dudáci u svého hraní často pochodují, je jasné, že to není nic jednoduchého.

V Evropě se dudáci dělili do dvou základních skupin. První z nich byli městští či vesničtí dudáci, kteří hrávali během trhů, svateb, pohřbů. Druhou skupinu tvořili pastevci či ovčáci, kteří trávili většinu roku mimo společnost a dudy používali nejen pro zábavu, ale také během své práce.

Nejčastěji jsou dudy spojovány se Skotskem

Poté, co byly v Evropě dudy znovuobjeveny v průběhu 12. století, velmi rychle se rozšířily po celém kontinentu. Do Anglie se dudy dostaly v průběhu 13. století, v konzervativním prostředí keltských oblastí Skotska a Irska však dlouhou dobu nebyly přijaty. Rozšířily se tu až mnohem později. První písemné zmínky o dudách se ve Skotsku objevily v divadelní hře skotského panovníka Jakuba I. (panoval v letech 1424–1437), ale i v účetních záznamech o proplácení dvorních hudebníků z počátku 16. století, kde vedle mnoha dalších byla proplacena určitá částka i anglickému dudákovi. Z tzv. keltských oblastí jsou záznamy ještě mladšího data – ze skotské Vysočiny pocházejí první záznamy až z roku 1549 a z Irska až z období vlády Tudorovců, tedy poloviny 16. století).

Od roku 1947 se každoročně ve skotském Glasgow koná The World Pipe Band Championships; setkání dudáků z celého světa, kteří soutěží o titul toho nejlepšího. Součástí přehlídky vždy bývá i závěrečné vystoupení všech zúčastněných.

Tradice dudáctví na území České republiky

V Česku se nejvíce proslavili dudáci ze Strakonicka a Chodska. Kontinuální tradice dudáctví na území České republiky je ovšem doložena i na Plzeňsku, Chebsku, jihočeském Doublebsku, Kozácku, Blatech a Jablunkovsku. Nejstarší písemné zmínky o dudách v českých zemích najdeme ve Zbraslavské kronice z počátku 14. století. Od konce 18. století se v Čechách ustálilo nástrojové sdružení dud, klarinetu a houslí, postupně se přidávaly druhé dudy, další klarinet a housle. Na Moravě a ve Slezsku bylo nejrozšířenější spojení dud s houslemi. V Čechách došlo k rozmachu dud začátkem 19. století a v řadě regionů tak byl tento způsob hry kontinuálně zachován dodnes. Na Moravě a ve Slezsku oproti tomu zájem pomalu opadal, až byla koncem 19. století tato tradice přerušena.

Ve 2. polovině 20. století však došlo k renesanci obliby dudáctví, a to nejen v tradiční hudbě, ale i v hudbě moderní, o čemž ostatně svědčí množství hudebních skupin, které mají dudy jako součást svého obsazení. A to i přesto, že dudácké skladby se kromě náročného ladění potýkají ještě s dalším problémem, a tím je monotónnost. Píšťala totiž hraje pouze osm tónů. Pokud je píšťal více, tóny se pohybují ve více oktávách. Navíc – i nástroje, při jejichž výrobě byl použit stejný materiál i postup, zní rozličně a každý kus je tedy absolutním originálem. Znamená to tedy, že už když naladit jedny dudy je problém, sladit více nástrojů dohromady je dost náročné. Není tedy divu, že o dudácích a dudách koluje spousta vtipů: Jak sladíte dva dudáky? Jednoho zastřelíte.

Foto: Profimedia