Jak souvisí let čmeláka s dnešním oslavencem Sergejem?

Jméno Sergej pochází z latinského Sergius, což bylo římské rodové jméno, a jeho původní význam (servare) je sloužící, opatrovatelský. Podle údajů z roku 2017 najdeme v České republice zhruba čtyři stovky nositelů tohoto jména a jedná se o 611 jméno podle četnosti užití u nás. Ze slavných nositelů tohoto jména připomeňme zejména ruského hudebního skladatele a klavírního virtuóza Sergeje Rachmaninova, ruského básníka Sergeje Alexandroviče Jesenina a nosil ho i otec významného romantického ruského básník, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina.

Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého ruského šlechtického rodu; dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovníkem ruské armády. Dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hanibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu. Ottův slovník naučný ho popisoval jako „oblíbeného černocha Petra Velikého“. Některé prameny uvádějí, že Hannibal byl synem jednoho z etiopských vladařů a v sedmi letech byl unesen jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako jakási pojistka věrnosti své šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později měl být vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Hannibala oblíbil, takže Hanibal nakonec u dvora udělal slušnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty. Dokonce studoval ve Francii, kde se spřátelil s básníkem a spisovatelem Voltairem.

Sám Alexandr Sergejevič Puškin se narodil v červnu roku 1799 bohaté šlechtické rodině, ve které se mluvilo převážně francouzsky. Alexandr tak do svých deseti let prakticky nemluvil rusky; s ruštinou se seznámil především díky své chůvě Arině Rodionovné, kterou měl velmi rád a k níž měl blíž než ke své matce. Puškin studoval na prestižním lyceu pro šlechtice v Carském Selu, a tady ve svých patnácti letech také napsal svou první báseň. O šest let později pak vydal svou první dlouhou báseň Ruslan a Ludmila. V témže roce si pak Puškin díky svým politicky provokativním básním vysloužil od ruského cara Alexandra I. vykázání do vyhnanství, nejprve na Kavkaz, později na Krym a poté do Moldavie. Tady napsal svou nejslavnější hru, drama Boris Godunov.

Vedle psaní se ovšem stále aktivně zapojoval do politického života, připojil se například k tajné organizaci Filiki Eteria, takže se v roce 1825 po petrohradském povstání děkabristů obával, že bude popraven, podobně jako řada jeho petrohradských přátel. Car Mikuláš I. ovšem projevil vůči Puškinovi velkorysost, pozval ho dokonce k osobnímu rozhovoru a Puškin po tomto setkání získal možnost volného pohybu, ba co víc, byl dokonce vnímán jako carův chráněnec, což ovšem nebylo přesné, protože car nikdy neztratil vůči Puškinovi svá podezření, a naopak držel osobní přísnou kontrolu nad vším, co Puškin publikoval. Puškin pak začal pracovat jako carský titulární rada Národního archivu v Moskvě, kde také založil časopis Moskovskij Věstnik.

Puškinův život byl plný dramatických událostí a zvratů. Byl vášnivým hazardním hráčem, takže se nezřídka ocital v dluzích; často se účastnil soubojů kvůli uražené cti, za svůj život jich měl absolvovat na dvě desítky. V roce 1828 se seznámil s proslulou moskevskou kráskou Natalií Nikolajevnou Gončarovovou, tehdy teprve šestnáctiletou, a stali se milenci. O tři roky později se s ní oženil, přestěhovali se do Petrohradu a Puškin se stal úředníkem ministerstva zahraničí.

Osmého února 1837 se Puškin utkal v souboji na pistole s milencem a švagrem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d´Anthesem. Ten byl ovšem lepším střelcem než Puškin a střelil spisovatele do břicha. Puškin byl v hrozných bolestech převezen domů, carův osobní lékař prohlásil jeho stav za beznadějný a o dva dny později Puškin ve věku 37 let zemřel. O jeho rodinu se doživotní penzí postaral car.

Jeho osud byl inspirací pro dalšího ruského básníka, prozaika a dramatika Michaila Lermontovova, který zpracoval jeho smrt v díle Smrt básníka. Osočil v něm šlechtu, že šířila verzi, podle níž Puškin duel vyprovokoval a smrt si zasloužil, a car Mikuláš I. kvůli tomu nechal Lermontova uvěznit.

V roce 1986 vyšla ve USA kniha, která má být údajně Puškinovým tajným deníkem (česky vyšlo jako Tajné zápisky z let 1836–1837). Puškin si prý vymínil, že smí vyjít až sto let po jeho smrti, a popisuje v něm řadu svých skandálních sexuálních eskapád, podle nichž měl slavný spisovatel udržovat poměr s oběma sestrami své ženy. O autenticitě deníku se ovšem vedou spory.

K nejvýznamnějším Puškinovým dílům patří poema Ruslan a Ludmila, drama Boris Godunov, prózy Kapitánská dcerka a Piková dáma a veršovaný román Evžen Oněgin. Celá řada jeho děl se pak stala inspirací nebo přímo předlohou pro hudební zpracování. Ať už je to například balet Bachčisarajská fontána Borise Asafjeva či opery Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky, Kavkazský zajatec, Angelo, Kapitánská dcerka Césara Antonoviče Kjuje, Rusalka Alexandra Sergejeviče Dargomyžského, Aleko (podle poemy Cikáni), Skoupý rytíř Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, Mazepa (podle poemy Poltava) a Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského, Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského, Mozart a Salieri nebo Pohádka o caru Saltánovi Nikolaje Rimského-Korsakova.

Puškinova veršovaná Pohádka o caru Saltánovi, o jeho synu, slavném a mohutném bohatýru Vítu Saltánoviči a o čarokrásné carevně Labuti pochází z roku 1831

Nikolaj Rimskij-Korsakov se do kompozice své opery o čtyřech dějstvích na motivy tohoto díla pustil na jaře 1899 a premiéra proběhla 21. října (2. listopadu) 1900 na scéně moskevské soukromé opery – Tovaryšstva Solodovnikovského divadla.

V Puškinově příběhu car Saltán tajně poslouchá rozmluvu tří sester, které si vykládají, co by dělaly, kdyby se staly carevnami. S nejmladší, která mu chce dát dědice, se car ožení, ovšem obě starší sestry, které jsou v carském paláci kuchařkou a tkadlenou, nejsou se svým údělem spokojeny. Domluví se tedy se zlou babou Baběnou, že až jejich nejmladší sestra porodí syna, pošlou carovi, který musel odjet do boje, psaní, že se mu narodila zrůda. Svými intrikami docílí toho, že je carevna i s narozeným synem Vítem (Kvidonem) ve smolném sudu hozena do moře.

Vlny donesou sud na ostrov Bujan, ze sudu vystoupí carevna se synem, už dorostlým mládencem, a carevič svým lukem zastřelí jestřába, který pronásleduje labuť. Ukáže se, že ve skutečnosti zastřelil zlého čaroděje a zlomil tak i jeho kletbu, takže z labutě se stává dívka a pustý ostrov se promění v město, jehož obyvatelé svého osvoboditele posadí na knížecí trůn. Carevič přesto touží po setkání s otcem. Třikrát se za ním vypravuje proměněn v komára, poté v mouchu, a nakonec v čmeláka. V závěru příběhu se car Saltán sám vypravuje na ostrov Bujan, kde se ke svému velkému překvapení shledává s milovanou chotí a synem, manželem carevny Labutě. V radosti zlým sestrám i Baběně odpustí.

Skladatel vynechal předehru a na její místo zařadil scénický prolog. Opera tak začíná písní tří sester u kolovrátku. Každé dějství opery oproti tomu zahajuje větší orchestrální úvod. Jak prolog, tak i každé další jednání nebo nový obraz začíná stejnou fanfárou trubek, jíž skladatele svým způsobem svolává diváky k poslechu a pozorování děje. V opeře je užito i několik písní, vycházejících z lidové tvorby a říkanek.

V opeře zaznívá mimo jiné i dnes velmi oblíbený přídavkový kousek – intermezzo Let čmeláka, které patří k populárním sólovým i orchestrálním kouskům a dočkalo se celé řady aranží a úprav.

Legendární Let čmeláka si žije svým vlastním hudebním životem